A. E. Rozen: Memoáry ruského děkabristického hnutí (1825)

Po své zahraniční zkušenosti - pobytu ve Francii - se vrátil výkvět gardového důstojnictva domů se záměrem transplantovat Francii do Ruska. Ve většině nejlepších regimentů se tudíž zformovaly zednářské kluby čistě politické povahy. Potom, co byly tyto kluby uzavřeny a zrušeny, se sešli jejich členové v tajných společnostech, které měly za cíl vytvořit v Rusku konstituční režim. Všichni věděli, že car Alexandr sám formoval tyto záměry, a domnívali se, že budou jednat v tomto duchu a vezmou na sebe přípravné kroky. Ale Alexandr, polekaný liberálním hnutím v Německu, změnil kurs své politiky a mladí aristokraté v regimentech zůstali v pozicích, jež byly v rozporu s dominantním systémem. Poté, co byli někteří vojáci infikováni francouzským jedem a touhou po stejném druhu léčby, které navykli ve Francii, ukázaly se různé omezující zákroky jako bezvýsledné. Nejvášnivější z konspirátorů se nakonec přiklonili k republikánskému ideálu.

Večer 12. prosince 1825 jsem byl pozván do domu Ryleeva a prince Obolenského na poradu, kde jsem se setkal s velitelem účastníků večera 14. prosince. Bylo rozhodnuto shromáždit se na Senátním náměstí v den, kdy bylo stanoveno vykonání nové přísahy věrnosti, a dovést tam pod záminkou podpory Konstantinových práv tolik jednotek, kolik jen bylo možné a velením pověřit prince Trubetského, ledaže by přijel v tento čas z Moskvy generál M. F. Orlov. Kdyby byla naše strana silnější, prohlásili bychom zrušení monarchie a bezprostředně bychom zřídili provizorní vládu, skládající se z pěti osob, vybraných ze členů Státní rady a Senátu. Do této pětky byla předně navrhnuta jména I. S. Mordvinova, M. M. Speranského a P. I. Pestela. Provizorní vláda by řídila s asistencí rady a senátu všechny státní záležitosti až do té doby, než by se zvolení zástupci z celé ruské země mohli shromáždit a položit základy nové vlády. […] Jednotlivé fáze povstání byly nejasné a neurčité a na mé jisté námitky a připomínky odpověděli princ Obolenskij a Bulatov ironicky: „Přece jen můžeme velmi dobře zinscenovat zkoušku!“

Na Senátním náměstí byly dohromady více než dva tisíce vojáků zúčastňujících se povstání. Pod velením jednotlivých velitelů mohla být tato síla, z pohledu tisíců lidí shromážděných kolem a připravených pomoci, rozhodující. Mnoho batalionů se mohlo od noci útoku připojit k rebelům, kteří stáli bez svých svrchníků v desetistupňovém mrazu, v nově napadaném sněhu, v ostrém východním větru, zůstali pasivní a zahřívali se jen neustálým řevem „Hurá!“. Diktátor (princ S. P. Trubetský) nebyl nikde na místě viděn, a ani jeho zástupce. Velení bylo nabídnuto Bulatovi, ten odmítl; pak N. A. Bestuževovi, ten odmítl, neboť byl námořním důstojníkem, konečně bylo velení vnuceno princi E. P. Obolenskému, ne jako taktikovi, ale jako důstojníkovi, kterého vojáci znali a měli ho rádi. Byla to anarchie v plném slova smyslu, při absenci jakýchkoliv rozkazů mohl kdokoliv udílet rozkazy, každý na něco čekal.

[…]

Vyšetřovací komise si nepřála porozumět rozdílům mezi skutečným povstáním na straně jedné a záměrem zinscenovat povstání nebo zavraždit cara na straně druhé. Neodsoudili rebely jen za jejich činy, za zločinecké brali i jejich fráze a slova, jež neměly s povstáním nic společného, nebo dokonce byly proti němu. Vyšetřovací komise uvalila hanebné tresty smrti a exilu nejen na účastníky povstání, ale také na ty, kteří toužili po povstání nebo pouze o povstání diskutovali, aniž by se na něm jakkoliv aktivně podíleli. Jako stejně vinné shledala komise ty, kteří povstali, i ty, kteří pouze o povstání diskutovali.

Pro mladé ruské aristokraty sloužící v královské gardě byla válečná tažení do Německa a Francie (1813-1815) vstupem do nového kulturního světa, o kterém měli dříve ponětí jen jednotlivci. Boj četných politických stran, jež existovaly ve Francii, našel nejdychtivější a nejbystřejší diváky a posluchače právě mezi mladými cizinci.

Byli to právě nejtalentovanější a nejaktivnější členové ruské královské gardy, kteří nadšeně vstřebali ideje občanského uvědomění, svobody a konstitučních práv a pozorně a obdivuhodně vstoupili do života národa, který přišli uklidnit z dalekého východu. Mnoho z nich začalo uvažovat o možnosti přenosu nejlepších reforem do své domoviny a s plamenným entusiasmem mládí přeskočili širokou propast oddělující stupeň ruského a francouzského kulturního vývoje.

REILLY, Kevin (ed.): Worlds of History. A Comparative Reader. Wolume Two: Since 1400. Boston 2004, s. 231-235.