Prusko a Rakousko mezi reakcí a reformou (1851)

článek ze Sächsische Constitutionelle Zeitung (29. 7. 1851)

Po konferencích ve Varšavě a Olomouci jsme vyslovili názor, že střední státy nemají zrovna důvod mít z těchto ujednání radost, neboť celá věc směřuje k dualismu. Zdá se vskutku, jako by se Rakousko a Prusko tehdy mlčky domluvily na pozvolném stažení z povinností vůči svým příp. spojencům, tolik je přinejmenším jisté, že nyní fakticky samy vládnou Německu. Že to vyvolává nelibost v Bavořích, jasně dokazuje článek v Augsburger Zeitung. „Prusko a Rakousko,“ říká tento list „jednají v důležitých otázkách společně a morální pouto, navázané ve Varšavě, stále zřejměji vychází na povrch, jak dokazují již společné rakousko-pruské návrhy ohledně dozoru nad tiskem, odstranění základních práv, vytvoření ústřední spolkové policie, po nichž budou výhledově následovat společné návrhy ohledně omezení pole působnosti přísežných soudů, jakož i institutů občanské a lidové obrany. Ve všech těchto předmětech ostatně ještě nedošlo k rozhodnutí, nýbrž závisejí zčásti na dodání instrukcí, zčásti leží v rukou referentů příslušného výboru. Od roku 1848 přičítalo Prusko, jak si můžeme vzpomenout, Rakousku všechnu vinu za absolutismus v Německém spolku. Jestliže už tehdy a dříve, od dob úzkého spojenectví mezi knížaty Hardenbergem a Metternichem, byla takováto výčitka nejvýš nepřesná a nespravedlivá, o to víc je nyní na pořadu dne ukázat prstem na pruské antikonstituční manýry. Je přinejmenším sporné, zda bude nový spolkový absolutismus jen o něco lepší než ten dřívější, předbřeznový. Vrchní dozor nad vojenskými záležitostmi chtějí Rakousko a Prusko vzít zcela do svých rukou. V důsledku návrhu, předloženého Spolkovému shromáždění, má dojít k výrazné změně v postavení dosavadní vojenské komise, přičemž obě německé velmoci by se domáhaly pravomoci zasahovat samostatně do finančních záležitostí. Působnost vojenských zplnomocněnců, jmenovaných a vydržovaných ostatními členy Spolku, byla by novým požadovaným postupem nezřídka zcela odstraněna. Panuje proto i mezi středními státy určité rozladění a množí se obavy z nastupující rakousko-pruské vojenské diktatury nad Německem.“

Proti reakčním snahám obou německých velmocí, které jsou sice popírány, přesto však zjevně existují, i kdyby neměly nabýt podobu zvláštních návrhů, nás může snad ještě uchránit když ne dobrá vůle, tak alespoň žárlivost středně velkých států. Jmenovitě se očekává od Hannoveru, „že se rozhodně postaví na odpor vůči utlačovatelským a poručenským regulím Spolkového sněmu“ (jak praví Zeitung für Norddeutschland); také Würtembersko má ve Frankfurtu dát dostatečný průchod takovému záměru, a dokonce Bavorsko, které se zklamalo ve svých rakouských nadějích, dává údajně najevo podobný postoj, jak naznačuje již výše zmíněný článek z Augsburger Zeitung. Škoda, že nelze totéž říci i o Sasku!

To by bylo zhruba všechno, co můžeme čtenářům o Spolkovém sněmu pověděti. Nechť nám ctěný čtenář dovolí, abychom tuto pasáž uzavřeli a přikročili k pozorováním zatmění slunce. Přejdeme přitom - pravda - z jednoho temna do druhého; zde však skýtá se nám naděje, že se brzy opět vyjasní. Málem bychom se nechali strhnout k takovému srovnání mezi Jejich osvícenostmi a zatměním slunce. Ještě že člověk zavčas pomyslí na slavnou policii!

MÜLLER, Jürgen (ed.): Der Deutsche Bund zwischen Reaktion und Reform (1851-1859). München 1998, s. 69-71.