Emmeline Pankhurst: Proč jsme militantní? (1913)

Vím, že vám v hlavách stále běží otázky, říkáte si „Volební právo pro ženy jistě přijde, emancipace lidstva je evoluční proces, a proč tedy některé ženy, místo aby důvěřovaly evoluci, místo toho, aby vychovávaly masy lidí ve své zemi, místo vzdělávání vlastního pohlaví, aby byly připraveny k občanství, jak to, že tyto militantní ženy používají násilí a vnáší neklid do obchodních záležitostí země, a jsou tak nepřiměřeně netrpělivé, aby dosáhly svého cíle?“

Nechte mě vám vysvětlit situaci. Během osmdesátých let ženy podobně jako muži žádaly volební právo. K podpoře volebního práva pro ženy se vyzývalo ve větší míře a mnohem častěji než pro jakoukoliv jinou reformu. Na schůzích velkých korporací, v radách velkých i menších měst byly přijímány rezoluce, které žádaly volební hlas pro ženy. Na podporu volebního práva pro ženy bylo pořádáno více mítinků a daleko větších než za volební právo mužů, a přece ho ženy nedostaly. Muži dostali hlasovací právo proto, že byli a mohli být násilní. Ženy ho nedostaly, protože byly konstituční a poslušné zákona. Proč? Není to každému jasné, že lidé, kteří jsou pokojní tam, kde jde o nespravedlivou vládu, budou i nadále pokojní? Proč by se měl někdo kvůli nim znepokojovat? Sama se cítím trochu vinna, že během všech těch roků, v každém případě od začátku osmdesátých let, kdy jsem se přidala k hnutí za všeobecné volební právo, jsem se politicky nepoučila.

Věřila jsem, stejně jako mnoho žen v Anglii dosud věří, že ženy mohou dosáhnout svého nějakým záhadným způsobem, ale čistě mírovými metodami. Tak jsme si zvykly, my ženy, přijímat jedno měřítko pro muže a jiné měřítko pro ženy. Dokonce jsme tuto různost měřítek připsaly k příkořím našeho politického systému.

Když jsme dostaly lepší příležitost ke vzdělání, když jsme dostaly politickou průpravu, když jsme se v politickém životě dostaly tak blízko k „vyšší“ bytosti a viděly jsme, že vůbec není taková studnice moudrosti, jak si myslí, že má své lidské slabosti, jako my máme, ženy 20. století si začaly říkat: „Když naše metody selhaly a mužské metody uspěly, nenastala doba, abychom muže v politice napodobily?“ […]

Souhlasím s tím, že je dávno pryč doba, kdy se ženy musely bouřit, aby si ve Velké Británii udržely svůj respekt. Ženy, které vedou tuto válku, jsou ženy, které by bojovaly, byť by to bylo jen pro myšlenku svobody, byť by to bylo jen proto, že se mají stát svobodnými občankami svobodné země - já bych pro tuto myšlenku bojovala i samotná. Ale kromě této lásky ke svobodě máme nezpochybnitelné důvody ke stížnostem. […]

Ve Velké Británii jsme se pokusily přesvědčit a ukázat - tím, že jsme se dostaly do politických seskupení, kde nás nechali pracovat na tom, na co neměli sami tolik času -, že jsme schopné. Dělaly jsme to v naději, že je musíme přesvědčit a ujistit, že děláme správnou a slušnou věc. Ale ze vší té práce jsme si odnesly jen bolest a nyní bojujeme za svá práva a během tohoto procesu se z nás stávají silnější a lepší ženy. Více si vážíme svých práv, jsme způsobilejší je používat, neboť je pro nás tak těžké je získat.

MARCUS, Jane (ed.): Suffrage and the Pankhursts. New York 1987, s. 153-156. In: SHERMAN, Dennis a kol.: Western Civilization. Sources, Images, and Interpretations. Vol. II (since 1660). New York 1983, s. 200-201.