Albert Soboul: Francouzská buržoazní revoluce a úpadek aristokracie

Francouzská revoluce je spolu s anglickou revolucí XVII. století vyvrcholením dlouhého hospodářského a společenského vývoje, který učinil z buržoazie vládkyni světa. […]

Feudální aristokracie jevila na konci XVIII. století známky úpadku. Neustále chudla, neboť dvorská šlechta přicházela na mizinu ve Versailles a provinční šlechta živořila na svých pozemcích. Čím blíže byla své zkáze, tím urputněji vymáhala svá tradiční práva. Poslední léta starého režimu se vyznačovala prudkou aristokratickou reakcí. Politicky si aristokracie chtěla udržet monopol na všechny vysoké státní, církevní a vojenské úřady. V r. 1781 byl vydán královský edikt, podle něhož vojenské hodnosti byly vyhrazeny výlučně těm šlechticům, kteří mohli prokázat šlechtický původ do čtvrtého pokolení. Po hospodářské stránce aristokracie zhoršovala vrchnostenský systém. […]

14. července žádal dav všeobecné ozbrojení. Aby si zaopatřil zbraně, vtrhl do Invalidovny, kde se zmocnil 32000 pušek; potom táhl na Bastilu. Bastila, která měla zdi vysoké 30 metrů a jejíž příkopy, naplněné vodou, byly široké 25 metrů, byla hájena pouze 80 invalidy a 30 Švýcary a odolávala útoků lidu. Řemeslníci z předměstí Saint-Antoine byli posíleni dvěma oddíly francouzské gardy a jistým počtem příslušníků buržoazní milice, kteří dopravili před Bastilu pět děl, z nichž tři byla postavena před bránu pevnosti do palebného postavení. Tato rozhodná akce donutila guvernéra Bastily de Launaye, aby kapituloval: dal spustit padací most a lid vtrhl dovnitř. […]

Avšak deset let revolučních změn v podstatě změnilo - podle vůle buržoazie a majetných - francouzskou společnost od základu. Privilegia a nadvláda monarchistické aristokracie byly odstraněny, poslední stopy feudalismu zanikly. Francouzská revoluce urychlila vývoj a znamenala rozhodující etapu přechodu od feudalismu ke kapitalismu tím, že radikálně skoncovala se všemi feudálními přežitky; osvobodila rolnictvo od vrchnostenského práva, od církevních desátků a do určité míry i od obecních povinností; rozbila cechovní monopol a sjednotila národní trh. Tím, že na druhé straně odstranila i provinční partikularismus a místní privilegia a vyvrátila státní strukturu starého režimu, umožnila během vývoje od direktoria po císařství nastolit moderní stát, který odpovídal hospodářským a sociálním zájmům buržoazie.

Francouzská revoluce byla revolucí buržoazní. Ty, které jí předcházely, zastínila dramatickým charakterem svých třídních zápasů. Je tedy zcela oprávněné použít k její charakteristice Jaurèsovu definici z jeho Socialistických dějin, je to tedy revoluce „široce buržoazní a demokratická“, na rozdíl od revolucí ve Spojených státech a v Anglii, jež zůstaly revolucemi „úzce buržoazními a konzervativními“. Byla to neústupnost aristokracie, která znemožnila jakýkoliv politický kompromis podle anglosaského vzoru a donutila buržoazii, aby se stejnou urputností vyvrátila starý režim. To však nemohla provést bez podpory lidu. Marx hovoří o „hrozných úderech kladivem“, teroru a o „gigantické metle“ Francouzské revoluce. Jejím sociálním a politickým nástrojem byla jakobínská diktatura malé a střední buržoazie, která se opírala o lidové masy měst a venkova. Ideálem všech těchto společenských kategorií byla demokracie malých nezávislých výrobců, rolníků a samostatných řemeslníků, kteří by svobodně pracovali a obchodovali.

SOBOUL, Albert: Velká francouzská revoluce. Praha 1964, s. 7, 20, 99, 440-441. (Z francouzského originálu Précis d’histoire de la Révolution française vydaného nakl. Éditions Sociales v roce 1962.)