Zygmunt Bauman: Židé v moderní Evropě

Z důvodů, které jsme rozebírali výše, nelze fenomén antisemitismu ve skutečnosti chápat jako příklad širší kategorie národnostních, náboženských a kulturních antagonismů. V antisemitismu nešlo ani o střet ekonomických zájmů (i když tato věc se v našem moderním věku konkurence, který se pojímá z hlediska zájmových skupin zapletených ve hře s nulovým součtem, často využívala v argumentaci ve prospěch antisemitismu) - udržoval se výhradně pomocí zájmů spojených se sebedefinováním a sebeprosazováním jeho propagátorů. Šlo v něm o rýsování hranic, nikoliv o spor o hranice. V důsledku toho všeho ho nelze vysvětlit souborem lokálních a náhodou časově shodných faktorů. Jeho neuvěřitelná schopnost sloužit tolika odlišným a vzájemně nesouvisejícím zájmům a cílům vyrůstá právě z jeho jedinečné univerzálnosti, nadčasovosti a územní nezakotvenosti. Do tolika lokálních situací tak dobře zapadá právě proto, že s žádnou z nich není příčinně spojen. Přizpůsobování abstraktního Žida okolnostem nepodobných, často navzájem protikladných, vždy ale vášnivě vedených sporů neustále obnovovalo jeho vnitřní nekoherentnost. Díky tomu byl však stále vhodnější a přesvědčivější jakožto vysvětlení, jako by získával na démonické síle. O žádné jiné sociální kategorii západního světa by se nedalo říci to, co roku 1882 napsal Leo Pinsker o Židech: „Pro živé je Žid mrtvý; pro domácí je cizák a tulák; pro chudé a vykořisťované milionář; pro vlastence člověk bez vlasti.“

[…]

Ale ani elity se nemohly na židovskou loajalitu plně spolehnout, a to dokonce ani přechodně. Na rozdíl od příslušnosti těch, kdo se „narodili“ do národního společenství, byla příslušnost pro Židy otázkou volby, takže v zásadě „až na další“ odvolatelná. Hranice národních společenství (a tím spíše hranice jejich územních držav) byly stále nejisté a předmětem sporů, přílišné uspokojení se nepřipouštělo a příkazem dne byla ostražitost. Barikády se stavějí proto, aby rozdělovaly, a běda tomu, kdo jich užije jako průchodu. Vidět, jak si některá velká skupina může po libosti přecházet z jedné národní pevnosti do druhé, muselo vzbuzovat velkou úzkost. Odporovalo to staré pravdě, o niž všechny staré i nové národy opíraly své nároky, připsanému charakteru národnosti a dědičnosti a přirozenosti národních entit. Krátkodechý liberální sen o asimilaci […] ztroskotal na zásadní neslučitelnosti nacionalismu s představou svobodné volby.

[…]

Jak je vidět z tohoto stručného shrnutí dlouhého výčtu projevů nepatřičnosti Židů, na cestě k modernitě byly sotva nějaké přibouchnuté dveře, v nichž by si Židé nepřiskřípli prsty. Z procesu, který je vysvobodil z ghetta, nemohli vyjít bez spousty šrámů. Představovali neprůzračnost a mnohoznačnost světa bojujícího a prahnoucího po jistotě. Seděli obkročmo na všech barikádách a přitahovali kulky z každé strany. Abstraktní Žid byl opravdu chápán jako archetypální „viskozita“ moderního snu o řádu a jasnosti, jako nepřítel veškerého řádu - starého, nového, a zejména toho žádoucího.

[…]

Modernita znamenala vyrovnávání rozdílů - přinejmenším jejich vnějších projevů -, ničila tedy samotný materiál, z něhož se vytvářejí symbolické distance mezi segregovanými skupinami. Jestliže takové rozdíly chyběly, nestačilo filosoficky hloubat na moudrostí reality, což dělala dříve křesťanská doktrína, když si přála osmyslnit faktickou separaci Židů. Rozdíly teď bylo třeba vytvářet a chránit před strašlivou erozivní silou společenské a právní rovnosti a mezikulturní výměny.

Zděděné náboženské vysvětlení hranice - Židé odmítli Krista - na nový úkol evidentně nestačilo.

[…]

V podmínkách modernity vyžadovala segregace moderní metodu budování hranic. […] Měla-li být odlišnost Židů zachráněna před útokem moderní rovnosti, musela být přeformulována a položena na nové základy, pevnější než lidská schopnost vlastní kultivace a sebeučení. Jak to úsporně vyjádřila Hannah Arendtová, judaismus bylo třeba nahradit židovstvím: „Judaismu mohli Židé uniknout konverzí, z židovství úniku nebylo.“

BAUMAN, Zygmunt: Modernita a holocaust. Praha 2003, s. 78-79, 96-99, 101-102.