Raymond Grew: Striktní plán pro italskou jednotu

Pokud byla politika veřejnou bitvou idejí a zájmů, pak nacionalismus byl popřením politiky. Protože tím, jak vyzdvihoval hodnoty jednoty, loajality a povinnosti, viděl nacionalismus v politickém sváru zdroj slabosti. Popíral, že tady existoval konflikt mezi opravdovými zájmy tříd, skupin nebo regionů. Účinky nacionalismu byly proto z podstaty konzervativní, což poskytovalo podporu myšlence kohokoliv k vykonávání moci ve státě jménem národní jednoty a síly: Disraelimu či Gladstoneovi, Napoleonovi III. nebo Bismarckovi.

Jelikož řád a jednota - heslo politických konzervativců - jsou podstatnými prvky silného státu. A jelikož pro nacionalistu ty nejhodnotnější cíle vyžadovaly tuto sílu, byli nacionalisté často pod tlakem sváděni k tomu, aby se přesunuli k politické pravici, aby obětovali svobodu za jednotu, diskusi za autoritu; cíle prostředkům.

Přesto byly zdroje nacionalismu obvykle liberální a reformistické, neboť všude to byl požadavek ke změně. Doktrína modernizátorů, kteří mají příliš mnoho co ztratit, kdyby požadovali sociální revoluci a kteří si uvědomovali, že jejich země byla „zaostalá“. Nacionalismus mohl tak efektivně popírat politiku, protože jeho cíle byly tak jasné, tak jednoduše definovány v modelu moderního státu. Pro Francouze byla tímto modelem Anglie; pro Italy to byla Anglie a Francie. Italští nacionalisté byli obvykle liberálové, ale jejich liberalismus byl primárně obdivem k úspěchům liberálního státu. Jejich model již existoval, dívali se přímo na něj, dychtiví dosáhnout efektivní byrokracie, odpovědné vlády, progresivní ekonomické struktury, to vše založené na akceptovaných a univerzálně používaných zákonech. Nacionalismus byl programem, jak získat tyto věci rychle; ne se rozvíjet směrem k nim, a jestliže to bylo třeba, nařídit je. Spěch za dosažením těchto cílů tam, kde sám nacionalismus byl vážně kontroverzní, způsobil, že se doktrinářská starost o tyto prostředky jevila jako pedantská a nereálná.

Italští nacionalisté nepotřebovali nic tak brutálního jako cynismus, aby ospravedlnili „odložení“ sporu či volbu praktických prostředků, třebaže to často znamenalo omezování praxe potřebné k životaschopnému liberalismu.

GREW, Raymond: A Sterner Plan for Italian Unity. Princeton 1963, s. 465-466. In: SHERMAN, Dennis a kol.: Western Civilization, Sources, Images and Interpretations. Vol. II (since 1660), New York 1983, s.178-179.