Frederick Douglass: Slyším truchlivý nářek milionů (4. 7. 1852)

Spoluobčané, přes vaše ohromné vlastenecké jásání slyším truchlivý nářek milionů, jejichž včerejší těžká a bolestná pouta jsou dnes ještě nesnesitelnější kvůli vašemu jásotu. Kdybych zapomněl a kdybych snad dnes s úctou nevzpomínal na krvácející děti bolesti, tak „ať má ruka ztratí všechen svůj um a můj jazyk ať zdřevění“! Zapomenout a jen tak minout křivdy na nich spáchané a smířit se s nimi by bylo ostudnou a odpornou zradou, za kterou bych se musel před Bohem i před světem stydět.

Rád bych zde, spoluobčané, poukázal na otroctví v Americe. A podíval se na tento den a jeho zvláštnost z pohledu otroka. Stojím zde jako muž v poutech se všemi křivdami, které na mně byly spáchány. Neváhám prohlásit z hloubi své duše, že se mi nikdy nezdál charakter a chování tohoto národa černější než právě tohoto 4. července. Ať už se podíváme na prohlášení učiněná v minulosti nebo na tvrzení pronesená v současné době, ráz tohoto národa je stále stejně ohyzdný a odporný. Amerika nás klamala v minulosti, v přítomnosti a bude nás klamat i v budoucnosti. Stojím zde před Bohem ve jménu podrobeného a krvácejícího otroka, ve jménu lidskosti, která je potupena, ve jménu svobody, která je spoutána, a ve jménu Ústavy a Bible, jež jsou zneváženy a pošlapány, odvažuji se zpochybnit a odsoudit se vším důrazem vše, co napomáhá a podporuje otroctví - ten velký hřích a hanbu Ameriky! […]

Proto je už na čase potvrdit rovnost práv černochů. Copak to není zarážející, že přesto, že ořeme půdu, pěstujeme plodiny, sečeme trávu, používáme stejné nářadí, stavíme domy, mosty, lodě, zpracováváme bronz, železo, měď, stříbro a zlato; přesto, že umíme číst a psát, pracujeme jako úředníci a obchodníci; jsme právníci, doktoři, kněží, básníci, spisovatelé, editoři, řečníci a učitelé; zabýváme se všemi činnostmi stejně tak jako každý jiný, kopeme zlato v Kalifornii, lovíme velryby v Pacifiku, pěstujeme dobytek; žijeme v rodinách jako manželé, manželky a děti; a především přijímáme a uctíváme křesťanského Boha a věříme v život po smrti; i přes to přese všechno musíme stále dokazovat, že jsme plnoprávní lidé. […]

Není snad třeba dokazovat, že je špatné dělat z lidí zvířata, okrádat je o jejich svobodu, nutit je pracovat bez platu, bránit jim, aby se stýkali se svými bližními, tlouci je holí, mrskat je bičem, spoutávat jejich končetiny, lovit je pomocí psů, prodávat je, rozdělovat jejich rodiny, vyrážet jim zuby, pálit je na kůži a mořit je hladem, aby byli poslušní a pokorní ke svým pánům. Musím dokazovat, že tento systém poznamenaný krví a zneuctěním je špatný? Ne, to dělat nebudu. Využiji lépe svůj čas a sílu, aby tomu nadále již tak nebylo.

V době jako je tato potřebujete zžíravou ironii, nikoliv přesvědčivý argument. Kdybych měl tu schopnost, aby mě celý národ slyšel, roznítil bych proud bodavého posměchu, uštěpačných výčitek, suchého sarkasmu a tvrdých výtek. Nepotřebujeme plamínek, ale oheň, nepotřebujeme přeháňku, ale hromobití. Potřebujeme bouři, vichřici a zemětřesení. Cítění národa musí být probuzeno, jeho svědomí a slušnost musí být vyburcovány, pokrytectví musí být odhaleno a zločiny proti Bohu a člověku musí být veřejně odsouzeny.

Na co je otroku váš 4. červenec? Odpovím: Je to den, který mu tak jako žádný jiný den v roce ukazuje, že je neustálou obětí velké křivdy a krutosti. Pro něj jsou vaše oslavy jen klamem; vaše oslavovaná svoboda je jen bezbožnou výsadou; vaše národní velikost je jen nabubřelou marností; vaše hlasité oslavy jsou pro něj jen prázdným a bezcitným aktem. Takzvané odsouzení krutovlády bylo pro něj jen nestydatou drzostí, provolávání svobody a rovnosti jen pouhým výsměchem. Vaše modlitby a chvalozpěvy, kázání a díkůvzdání se vší tou vaší náboženskou okázalostí a vážností jsou pro něj pouhou nabubřelostí, podvodem, klamem, bezbožností a pokrytectvím - pouze tenkou rouškou snažící se zakrýt zločiny, za které by se styděl i národ surovců. Na zemi není jiného národa, který by byl vinen tak krvavými a šokujícími činy jako jsou obyvatelé Spojených států.

Jděte kamkoliv, hledejte kdekoliv chcete, projděte všechny monarchie a země, kde vládl nebo vládne despotismus, putujte celou Jižní Amerikou a až naleznete neúctu a kruté zacházení, tak je porovnejte se zvyky a způsoby tohoto národa. A poznáte, stejně tak jako já, že většího barbarství a nestydatého pokrytectví, jaké jsou v Americe, nelze jinde najít.

Frederick Douglass (1815-1895) - syn neznámého bílého muže a otrokyně, do svých dvaceti let byl v otroctví, poté utekl. Po dvou letech strávených v Anglii z obavy, že bude chycen svými dřívějšími majiteli, a po napsání své autobiografie v roce 1845, se stal předním mluvčím abolicionistického hnutí v období před občanskou válkou. Douglass poslal tuto řeč do Rochesteru ve státě New York při příležitosti oslav Prohlášení nezávislosti, řeč, která by - kdyby byla přednesena ve více amerických městech - vyvolala davové násilí.

MacARTHUR (ed.), Brian: The Penguin Book of Historic Speeches. London 1995, s. 260-263.