Eric J. Hobsbawm: Národy a nacionalismus

1. Termín nacionalismus používám ve smyslu formulovaném Gellnerem, takže konkrétně v první řadě znamená princip, který má za to, že politická a národní jednotka by se měly shodovat. Zde bych dodal, že tento princip také předpokládá, že politická povinnost Ruritánců k politické entitě, která zahrnuje a reprezentuje ruritánský národ, převyšuje všechny ostatní veřejné závazky jakéhokoliv druhu. Tento aspekt odlišuje moderní nacionalismus od jiných a méně náročných forem národního nebo skupinového ztotožnění se, s nimiž se také setkáváme.

2. Stejně jako většina těch, kdo tuto problematiku seriózně studují, nepovažuji národ za primární nebo neměnnou sociální entitu; patří totiž výlučně ke konkrétnímu a historicky nedávnému období. Sociální entitou je jen potud, pokud se spojuje s určitým druhem moderního teritoriálního státu - s národním státem. O národu a národní příslušnosti nemá cenu diskutovat s výjimkou situace, kdy se s ním oba tyto pojmy spojují. Kromě toho bych spolu s Gellnerem zdůraznil umělý prvek - konstrukci a sociální inženýrství -, který do utváření národů vstupuje. „Národy, jako přirozený, Bohem daný způsob rozčlenění lidí, jako inherentní […] politický osud, jsou mýtem; nacionalismus, který někdy uchopí již dříve existující kultury a promění je v národy, někdy si je vymyslí a již existující kultury často vyhladí - taková je realita.“ Pro účely analýzy - stručně řečeno - platí, že nacionalismus předchází národům. Národy netvoří státy a nacionalismus, nýbrž je tomu přesně naopak.

3. „Národní otázka“, jak ji staří marxisté označovali, se nachází v průsečíku politiky, techniky a sociální transformace. Národy existují nejen jako funkce konkrétního druhu teritoriálního státu nebo jako ctižádost takový stát ustavit - jde, povšechně vzato, o občanský stát Francouzské revoluce - ale také v kontextu konkrétní fáze technologického a hospodářského vývoje. [...]

4. Z této příčiny jsou podle mého názoru fenomény duálními, konstruovanými v podstatě shora, jimž ale nelze porozumět, jestliže nejsou analyzovány také zdola, tedy z hlediska premis, nadějí, tužeb a zájmů obyčejných lidí, jejichž pohled není nutně národní a ještě méně nacionalistický. Pokud mám proti Gellnerově práci nějakou vážnou výhradu, pak je to ta, že jím upřednostňovaný pohled shůry způsobuje, že je obtížné věnovat adekvátní pozornost také pohledu zdola. […]

Státy a režimy měly všechny důvody státní patriotismus vyztužovat - pokud mohly - idejemi a symboly „imaginárního společenství“ bez ohledu na to, kde a jak vznikly a vztáhnout je na sebe. Doba, kdy demokratizace politiky způsobila, že „výchova našich vládců“, „utváření Italů“, proměna „rolníků ve Francouze“ a vázání všeho možného na národ a vlajku mělo zásadní význam, byla mimochodem také dobou, kdy začalo být snadnější mobilizovat lidové nacionalistické nebo rozhodně xenofobní postoje, doplněné o představy národní nadřazenosti, jež kázala nová pseudověda - rasismus. Období mezi roky 1880 a 1914 totiž bylo také dobou nejrozsáhlejší dosud známé masové migrace, a to jak uvnitř států, tak i mezi nimi, dobou imperialismu a rostoucí mezinárodní rivality, jež vyvrcholila světovou válkou. To vše podtrhovalo rozdíly mezi „námi“ a „nimi“. A neexistuje účinnější způsob, jak spojit nesourodé části netrpělivého národa, než je sjednotit proti těm, kdo k němu nepatří. Nemusíme přijímat absolutní Primat der Innenpolitik, abychom uznali, že vlády mají na mobilizaci nacionalismu mezi svými občany značný vnitrostátní zájem. A naopak platí, že na obou stranách nic tak nepodněcovalo nacionalismus jako mezinárodní konflikt. Role, jakou spor o Rýn z roku 1840 hrál v rozvoji francouzských i německých nacionalistických klišé, je dobře známa. […]

Jakmile bylo v Evropě dosaženo určitého stupně vývoje, jazyková a kulturní společenství národů, jež po staletí v tichosti dozrávala, se vynořila ze světa pasivního bytí, v němž tyto národy dosud přebývaly [passiver Volkheit]. Samy sebe si začínají uvědomovat jakožto sílu, která má dějinami určený osud. Dožadují se vlády nad státem, jejž považují za nejvyšší dosažitelný mocenský nástroj, a usilují o politické sebeurčení. Okamžikem, kdy se zrodila politická idea národa a toto nové vědomí, je rok 1789 - rok Francouzské revoluce.

Dvě stě let po Francouzské revoluci žádný seriózní historik […] nebude považovat tyto výroky za nic jiného než za cvičení v programové mytologii. Nicméně se zdá, že tento citát představuje reprezentativní formulaci onoho „národnostního principu“, jenž po roce 1830 prudce otřásal evropskou politikou a vytvořil přitom několik nových států, které - pokud to bylo možné - odpovídaly jedné polovině Mazziniho výzvy „každému národu jeho stát“, třebaže o její druhé polovině - „pouze jeden stát pro celý národ“ - to již tolik neplatí. Za takovou reprezentativní formulaci ho lze považovat především v pěti směrech: protože klade důraz na jazykové a kulturní společenství, které bylo vynálezem 19. století; klade důraz na nacionalismus, jehož cílem je spíše - než národy již existujících států vytvořit - ovládnout samotné státy; pro jeho historicismus a vědomí dějinného poslání; protože tvrdí, že původcem všeho je rok 1789; a v neposlední řadě pro jeho terminologickou dvojznačnost a rétoriku.

Avšak třebaže tento citát na první pohled vypadá jako něco, co možná mohl napsat sám Mazzini, ve skutečnosti byl napsán sedmdesát let po revolucích roku 1830 marxisticky orientovaným socialistou původem z Moravy, v knize, jež se zabývá konkrétními problémy habsburského impéria. Krátce řečeno tedy platí, že i když bylo možné ho směšovat s „národnostním principem“, který mezi rokem 1830 a sedmdesátými lety 19. století proměnil politickou mapu Evropy, ve skutečnosti patří k pozdější a odlišné fázi vývoje nacionalismu v evropských dějinách.

Nacionalismus éry 1880-1914 se od oné fáze, jež se nesla v Mazziniho duchu, lišil ve třech základních ohledech. 1/ Opustil prahový princip, který - jak jsme již viděli - v nacionalismu liberální éry zaujímal ústřední postavení. Proto si také jakýkoliv kolektiv lidí, který se považoval za národ, dělal nárok na právo na sebeurčení, což v podstatě znamenalo právo na svébytný, suverénní nezávislý stát zahrnující území, na kterém tento kolektiv žije. 2/ Následkem tohoto znásobení případných nehistorických národů se ústředním, stále směrodatnějším, či dokonce jediným kritériem případné příslušnosti k národu stal jazyk a příslušnost etnická. Došlo ale i ke třetí změně, jež nezasáhla ani tak národní hnutí koncentrující se na něco jiného než na stát, jejichž počet a ambice nyní stále narůstaly, nýbrž na národní cítění uvnitř zavedených národních států - nastal tedy ostrý posun k politickému oprávnění národa a vlajky, pro který byl v poslední dekádě, respektive dekádách 19. století ve skutečnosti vymyšlen termín nacionalismus. Rennerův citát vyjadřuje první dvě z těchto změn, ale vzhledem k tomu, že ho formuloval člověk stojící politicky nalevo, již nikoliv - což je velice zřetelné - nikoliv tu třetí.

HOBSBAWM, Eric J.: Národy a nacionalismus od roku 1780. Program, mýtus, realita. Brno 2000, s. 14-15, 89, 99-100.