Ruský vyslanec v Paříži ministru zahraničí Gorčakovi o nebezpečí německo-francouzské války (29. 4. 1875)

[…] Francouzská vláda vkládá v současné době všechny své naděje v laskavost našeho vznešeného panovníka. Jeho hlas má v Berlíně velký vliv. [...]

Váš pobyt v Berlíně se tu považuje za šťastnou předzvěst i za znamení míru.

Bismarck dokázal podvést nemálo státnických osobností, ale oklamat Vás se mu dosud nepodařilo. O tom se v Paříži ví, a uklidňuje se tak velké množství obav.

Věc spočívá v tom, že existuje dostatek důvodů k obavám a hrozivá mračna se ještě nerozptýlila.

Bismarck si říká, že Francie může znovu povstat z popela, že jednoho krásného dne si může najít své spojence, a rozmýšlí při tom přibližně tak, jak rozmýšlel Cato mezi druhou a třetí punskou válkou. „Kartágo musí být zničeno,“ tvrdil římský censor. „Francii je třeba přiškrtit,“ říká si německý kancléř. On ví, že válka by pro něho byla snadná. [...]

Tehdy by přišel čas se s Francií vypořádat. Německo by si zabralo nevelké území, ale uložilo by Francii mnohamiliardovou kontribuci, rozloživši její splácení na dvacet nebo pětadvacet let. V průběhu této dlouhé lhůty by na francouzské půdě byla nastěhována silná německá armáda a Francie by na celou čtvrtinu století zůstala absolutním vazalem Německa.

Takový plán, předpokládám, nosí Bismarck v hlavě. [...]

Chrestomatija po novoj istorii II, 1870-1918. Moskva 1953, s. 202-203. In: SKOUPÝ, Arnošt: Texty k obecným dějinám novověku II (1871-1918). Olomouc 1992, s. 91-92.