Jules Michelet: Dobytí Bastily

Útok na Bastilu byl krajně nerozumný. Byl to akt víry. Nikdo ho nenavrhl. Všichni však uvěřili a všichni začali jednat. Po ulicích, po nábřežích, po bulvárech dav křičel k davu: „Na Bastilu…“ A ve zvuku zvonů vyzvánějících na poplach všichni slyšeli: „Na Bastilu!“ Nikdo, opakuji, nedal podnět. Mluvkové z Palais-Royal trávili čas tím, že sestavovali seznam proskribovaných osob a že odsuzovali k smrti královnu, hraběnku Polignacovou, vévodu z Artois, primátora Flessellese a další. Mezi jmény přemožitelů Bastily není ani jediný z těchto navrhovatelů. Palais-Royal nebyl východiskem a nebyl ani místem, kam pak vítězové přitáhli s kořistí a se zajatci.

Ještě vzdálenější byla myšlenka na útok volitelům zasedajícím na radnici. A nejenže jim byla cizí: aby zabránili, aby předešli krveprolití, které Bastila mohla tak snadno způsobit, dokonce guvernérovi slíbili, že na něj nebude zaútočeno, jestliže stáhne děla. Volitelé nezrazovali, jak byli později obviněni, ale neměli víru.

Kdo ji měl? Ten, kdo měl také obětavost a sílu, aby svoji víru realizoval. Kdo? Lid, kdekdo.

Staří lidé, kteří měli to štěstí a neštěstí, že zhlédli všechno, co se odehrálo v tomto dějinném půstoletí, v němž jako by byla nahuštěna celá staletí, prohlašují, že všechno další, co se za republiky a za císařství událo velikého a národně významného, mělo nicméně už jen dílčí charakter, že v tom nebylo jednomyslnosti a že jedině 14. červenec byl dnem veškerého lidu jako celku. Nechť tedy tento velký den zůstane jedním z věčných svátků lidského rodu nejenom proto, že byl prvním dnem osvobození, ale proto, že dospěl nejvýše ve vzájemné svornosti!

Co se to během této krátké noci, kdy nikdo nespal, vlastně událo, že ráno spolu s tmou zmizely i veškeré rozpory a nejistota, že všichni měli tytéž myšlenky?

Ví se, co se událo v Palais-Royal a na radnici, ale bylo třeba vědět, co se odehrálo uvnitř lidu.

Z toho, co následovalo, lze nicméně dostatečně vytušit, že každý vykonal ve svém srdci poslední soud nad minulostí. Že ji každý ještě předtím, než udeřil, nenávratně odsoudil… Historie, dlouhá historie utrpení znovu ožila za této noci v mstitelském instinktu lidu. Duše otců, kteří tolik století němě trpěli a mřeli, vstoupila v tyto sny a promluvila.

Vy silní, vy trpěliví mužové, kteří jste až doposud byli tak mírumilovní a kteří jste měli vést toho dne velký úder Prozřetelnosti, pohled na vaše rodiny, nemajíce jinou oporu než vás, neoslabil vaši odvahu! Zdaleka ne. Když jste ještě jednou pohlédli na své spící děti, na ty děti, o jejichž osudu měl tento den rozhodnout, vaše zmohutnělá myšlenka objala ony svobodné generace, které vzejdou z jejich kolébky, a vycítila, že v tomto dni je obsažen i všechen boj budoucnosti… !

Budoucnost i minulost dávaly společně touž odpověď; společně řekly: „Jdi…!“

A to, co je mimo čas, mimo budoucnost a mimo minulost, neměnné právo mluvilo stejně. Nesmrtelný pocit spravedlnosti obrnil zneklidnělé mužovo srdce železným pancířem, řekl mu: „Jdi s klidem, co ti na tom všem sejde! Ať se stane cokoliv, ať zemřeš nebo zvítězíš, jsem s tebou!“

MICHELET, Jules: Francouzská revoluce. Praha 1989, s. 32-33. (Z franc. originálu Histoire de la Révolution française, édition établie et commentée par Gérard Walter, Pléiade, Gallimard 1952.)