Donald Sutherland: Francouzská revoluce jako boj proti kontrarevoluci

[…] Jednou možností je opustit jednovrstevné teorie revoluce založené na třídním principu a namísto nich akceptovat vícero tezí:

• Konflikt mezi privilegovanými a neprivilegovanými byl dostatečně skutečný, přestože nebyl založen na bázi tříd;

• síla okolností v létě 1789 přivedla k moci muže, kteří měli poměrně jasnou představu o tom, co chtějí, ale k jejímu uskutečnění neměli od národa zřetelný mandát;

• strach privilegovaných stavů kombinovaný s kolapsem vlády obrátil k této vizi mnoho jiných vůdčích osobností;

• zhruba stejné faktory zradikalizovaly obzvláště ve městech a v některých venkovských oblastech mnoho obyčejných lidí, kteří pak formulovali požadavky, sotva přijatelné pro jejich vůdce;

• mnoho jiných lidí - z velké většiny (nikoliv však výlučně) sedláků - nikdy nešlo za požadavky, které zastávali v roce 1789;

• reformy z let 1789-1791, které byly daleko za tím, co se očekávalo na jaře 1789, nabízely některým lidem neobyčejný profit, ostatním však nic a jiným přinesly možná méně, než měli předtím.

Jinými slovy, průměrný čtenář uvidí, že destrukce výsad prvních dvou stavů, církve a aristokracie, neobohatila nutně každého ve třetím stavu. Revoluce vnucovala jisté ideje (ideu individuální svobody, neomezených majetkových práv, politické moci odvozené z konsenzu, náboženské tolerance a církevní nezávislosti), které byly neslučitelné s regionálními privilegii - jimž se těšil třetí stav - s korporativními a komunálními právy a se starodávnými kulturními normami. Pro mnoho lidí to bylo nesmírně zneklidňující. […]

Historie celého období může být chápána jako boj proti kontrarevoluci, která nebyla až tak aristokratická jako spíše masivní, rozsáhlá, trvalá a lidová. Toto téma vysvětluje, proč revolucionáři porušovali svůj vlastní ideál vlády zákona s tak malými rozpaky. Pomůže nám vysvětlit brzké východisko v represi, v zahraniční válce (podniknuté paradoxně kvůli vypořádání se s vnitřním nepřítelem), v období teroru, v nezdaru ústavní vlády mezi lety 1794-1797 a v nezbytnosti diktátorství v letech 1799-1801. Mezitím se revolucionáři rozpoltili neustálými čistkami, kladli vysoké požadavky na národní ekonomiku a požadovali neobyčejné oběti od obyčejných lidí. To vše jen zvýšilo nespokojenost. Navzdory některým pokusům o reformu podlehla rozpadající se vláda dalšímu státnímu převratu v roce 1799 - převratu, jehož podporovatelé se málo starali o veřejnou diskusi a kteří byli předurčeni k ochraně majetných. Diktátorství vyústilo ve favorizování bohatých, a připravilo tím cestu pro mnoho dalších zápasů 19. století. […]

Pád Bastily je oprávněně oslavován jako triumf nad despotismem. Navzdory lidové mytologii se však v té době v Bastile nacházelo jen sedm vězňů (a jen jeden z nich byl vězněm politickým), což odráží neochotu vlád za Ludvíka XVI. používat lettres de cachet. […]

Mimořádný pocit národní jednoty na konci roku 1789 byl nicméně jen iluzí. Především byla revoluce do značné míry městským fenoménem. Nejradikálnější požadavky roku 1789, které nejvíce předjímaly skutečné reformy, se zrodily ve větších městech. Jak ale ukázaly lokální volby v roce 1790 a členstva nově se formujících klubů, i ve městech revoluční koalice apelovala na různé partikulární skupiny. Šlechta zůstala většinou odměřená, stejně jako chudina a lidé bez domova. Mezi revolucionáři naproti tomu nacházíme profesionální buržoazii a kvalifikované usedlé řemeslníky.

SUTHERLAND, Donald M. G.: France 1789-1815. Revolution and Counterrevolution. London 1985, s. 13-14, 67, 439.