Život královny Viktorie (1885)

„Bůh ochraňuj královnu!“ tak křičí Anglie. Ať tory či whig - na příslušnosti k politické straně nezáleží, co se týče Jejího Veličenstva královny Viktorie - je Angličan ochoten souhlasit i se svým nejvášnivějším odpůrcem a vyzdvihovat královnu jako bytost mimo reálný život, druh abstrakce či spíše nositele duchovna. Pro každého občana Spojeného království, pokud není republikánem - a tento druh je velice vzácný - je královna spojena s určitým druhem fetišismu. Vyvolává u něho jak pověrečnou obavu, tak slepý obdiv. V Anglii tolik diskutovaná královská moc (royalty) se se svou politickou a administrativní organizací stává posvátnou, je vtělena do osoby, která představuje zdroj moci. […]

Vězte, že dnešní královna a královna jakožto příkladná choť panovníka jsou dvě zcela odlišné osoby. První měla ve svém manželovi průvodce, rádce, ráda mu byla oddaná. Měla nádherný dvůr, byla duchaplná, šarmantní, veselá a radostná. Vše ji těšilo a byla oproštěna od vší pýchy. Měla hlas ptáčka, který radostně zpíval krásné sonáty šťastného života. […]

Nepodřizovala se etiketě více než to vyžadovala situace, chovala se něžně jako mladá matka, měla ráda radost a dávala to najevo, stýkala se se svými poddanými a vyzařovala na celý národ paprsky svého štěstí. Navíc to byla žena mimořádně elegantní.

Kdo by dnes poznal tuto královnu v zestárlé personě, vyšlé z módy, buržoazní, těžkopádné, banálně konverzující, která se straní společnosti, utíká do věčného smutku, noří se do hořkosti svého žalu a svému okolí nabízí občas představení slábnoucího ducha spočívajícího v předčasné duševní zchátralosti?

Smutek úplně přetvořil královninu přirozenost. [...] Z Jejího Veličenstva nikdy neuděláme portrét bez protikladů: královna velká a malá, vdova neutěšitelná a utěšitelná, milovaná a nenáviděná matka, oddaná zbožnému životu a ani trochu zbožná, žena duchaplná a jindy úplně bláhová, plná soucitu a často nelítostně krutá [...] je opravdovou hádankou. […]

Striktnost v dodržování etikety je někdy pro smích. Ke královninu stolu se zasedá v šatech s dekoltem, a ramena tak strašně mrznou. Její Veličenstvo Viktorie si zafixovala módu svého mládí a nechce vidět nic jiného, každá nová móda ji irituje. Když princezna z Walesu přišla s novým střihem vlasů sestříhaných do čela, královna dala vzkázat lady S. - která se takto začala česat, stejně jako další Angličanky -, že u jejího dvora se může objevit jen se staženými vlasy. […]

Život Královny na Balmoralu je zcela jednoduchý, venkovský. Daleko od etikety, uprostřed nespoutané volnosti. Ráno budí Její Veličenstvo dudy horalů. Táhlivý smutek této monotónní hudby lahodí jejím snům a melancholicky jí připomíná minulost. [...] Všude jinde než ve Skotsku panovnice však znovu ztělesňuje okázalost a upjatost. Prázdnota jejího života a vášeň pro etiketu zdvojují její domácí tyranii. Usiluje o dodržování pravidel, čímž mučí své okolí. Je netolerantní - bez milosti vyžene od svého dvora každou ženu, která se rozvedla nebo odloučila od svého muže, a to i přesto, že byl rozvod přijat v Anglii i v těch nejvyšších sférách. Jsou chvíle, kdy by chtěla svým dětem vnutit puritánství a svůj klášterní život. […]

Její Veličenstvo nenávidí kuřáky, kouření je na Windsoru striktně zákázáno, což silně vadí princi z Walesu. Co by asi řekla královna, kdyby byla na místě lady Shaftesbury, která po večeři pozvala Garibaldiho do svého boudoiru a viděla, jak si bez dovolení klidně zapaluje cigaretu jako tu nejobyčejnější věc na světě? Pro kuřáky nemá královna slitování. Možná víte, že během jednání ve Vídni bylo třeba na žádost tureckého a francouzského ambasadora přerušit na hodinu sezení, aby si mohli zakouřit. […]

Když to shrneme, mladí lidé, kteří se seznámili s královnou, ji hodnotí jako antipatickou a uzurpující; starší ženy naopak přiznávají, jak je Její Veličenstvo oslovuje svými ctnostmi a mají pro ni respekt a nekonečný obdiv.

VASILI, comte Paul: La Société de Londres. Paris 1885, s. 3-17.