Swami Vivekananda: Budoucnost duchovního člověka (1895)

Poněvadž lidská duše jest oddělena od mysli a těla a poněvadž není složena ani z Akashy ani z Prana, musí být nesmrtelnou. Proč? Co rozumíme slovem smrtelnost? Rozklad, ten jest možný jenom u věcí, které jsou výsledkem složení, neboť každá věc, složená ze dvou nebo tří součástek, musí býti rozložitelná. Jenom to, co není výsledkem složení, nemůže býti nikdy rozloženo, a proto to také nemůže nikdy zemříti, je to věčné, a tedy také nesmrtelné. Zároveň to zde bylo od věčnosti a jest to nestvořené. Každá část stvoření jest prostě složeninou, neboť stvoření nemůže vzniknouti z ničeho.

Vše, co víme o stvoření, jest kombinací věcí, které již dříve existovaly, ale v nových tvarech. A proto musela lidská duše, která jest věcí jednoduchou, existovati vždycky. Když se toto tělo rozpadne, bude duše žíti dále. Podle mínění vedantistů se vrátí po rozložení těla lidské síly životu náležející do jeho mysli, mysl se jaksi rozpustí v Prana (v životní síle), Prana přejde do lidské duše a duše vystoupí, oděna takzvaným jemným tělem, tělem duchovním neboli mentálním.

V tomto těle jsou uloženy samskary člověka. Co jsou samskary? Duch jest podoben jezeru […] a každá myšlenka jest podobna vlně na tomto jezeře. Právě tak jako na jezeře vlny vystupují, padají a pak mizejí, tak také vznikají myšlenkové vlny neustále v látce ducha a mizejí pak, avšak ne navždy. Pouze se zjemňují, a jsou proto neustále zde, připraveny, aby - až toho bude třeba - se zase vynořily. Paměť totiž vyvolá některé tyto myšlenky, které přešly do jemnějšího stavu, aby se zase v podobě vln objevily.

Vše, na co jsme mysleli a co jsme promýšleli, veškeré naše konání, jest v duchu uloženo a vše se tam nalézá v jemnějším tvaru. Když člověk zemře, jest celá suma těchto dojmů v mysli, která působí na látku ještě jemnější. Duše jako by oděná těmito dojmy a jemnějším tělem vystupuje z těla a její osud jest určen výsledkem všech těchto různorodých sil a různých přijatých dojmů. Jsou tři druhy různých cílů duše, s nimiž souhlasíme. Duše oněch lidí, kteří když zemrou, jsou velmi produševnělí, sledují sluneční paprsky a dospějí, jak se praví, do sféry sluneční, z níž vstoupí do sféry měsíční a odtud do sféry blesku. Tam se setkají s některou již šťastnou duší a ta vede pak nově příchozího dále k nejvyšší ze všech sfér, do Brahmaloky, do sféry Brahmy. Tam se dostane oněm duším vševědoucnosti a všemohoucnosti, takže se stanou skoro tak mocnými jako sám vševědoucí Bůh. Podle mínění dualistů zůstávají tyto duše neustále v oné Brahmově sféře, kdežto jejich odpůrci praví, že na konci koloběhu tyto duše splynou s vědomím vesmíru.

Následující třída lidí, kteří činili dobro z pohnutek sobeckých, jest po smrti přenesena do sféry měsíční, kde jsou různé druhy nebes a kde obdrží krásná těla, přímo těla božská. Stanou se z nich bozi, kteří po dlouhou dobu užívají radostí nebeských. Když se toto období ukončí, jsou nanovo obtíženi starou karmou a padají znovu k zemi.

Poslední třída lidí, zvláště lidí zatížených neřestmi, stává se po smrti duchy nebo démony, kteří žijí uprostřed mezi sférou měsíční a touto zemí. Mnozí z nich hledí lidstvo znepokojovati a jiní z nich se k lidem chovají přívětivě. A když tam prožijí nějakou dobu, padají zase k zemi a stanou se zvířaty.

VIVEKANANDA, Swami: Budoucnost duchovního člověka. Praha 1919, s. 13-15.