Bitva u Gettysburgu (1863)

Výňatek z dopisu Roberta E. Lee Jeffersonu Davisovi krátce po bitvě, 31. července 1863:

Žádnou vinu nemůžeme dávat armádě za to, že selhala, neb plnila to, co jsem jí nařídil já. Ani jí nemohou být vytýkána přehnaná očekávání veřejnosti. Já jediný jsem vinen, pravděpodobně jsem očekával příliš, co se týče její statečnosti a odvahy. Nicméně podle mého názoru byl pod vedením Nejvyššího dosažen obecný úspěch, i když nevyústil ve vítězství. V dané době jsem usoudil, že vítězství bylo možné. Stále si myslím, že kdyby všechno pracovalo správně, vítězství mohlo být dosaženo. Ale se znalostmi, které jsem tenkrát měl, a za podmínek, ve kterých jsem byl, nevím, jakou lepší cestu jsem mohl vybrat. Kdybych mohl předvídat a měl dnešní znalosti, že útok ve snaze vytlačit nepřítele z jeho pozic v posledním dnu selže, jistě bych zkusil nějakou jinou možnost. Jaký by byl konečný výsledek, mi však jasné není.

DOWDEY, Clifford - MANARIN, Louis H. (eds.): The Wartime Papers of Robert E. Lee. Boston 1961, s. 565.

William Swinton, 1866:

Lee rozhodně nechtěl či netoužil vzít na sebe risk rozhodující bitvy v místě tak vzdáleném od základny. Byl k tomu ochoten pouze v případě, že by si manévrováním zajistil výhodu defenzívy či v případě nějaké zvláštní příležitosti k úderu, kdyby jeho protivník udělal chybný pohyb. Je jisté, že na počátku kampaně slíbil generál Lee svým velitelům, že se nepustí do taktické ofenzívy, ale že donutí protivníka k útoku. Avšak s úspěchem prvního dne, kdy poznal chuť krve, ztratil konfederační velitel - jak se zdá - onu vyrovnanost, díky níž obvykle vynikal jeho talent, a rozhodl se jít do bitvy.

SWINTON, William: Campaigns of the Army of the Potomac: A Critical History of Operations in Virginia, Maryland and Pennsylvania, from the Commencement to the Close of the War, 1861-1865. New York 1866, s. 340.

James D. McCabe v prvním životopise Roberta E. Lee:

Jeho nedávná kariéra je příliš známá, aniž by potřebovala shrnutí. Nicméně bez snižování jeho zásluh můžeme říci, že zářil více v obraně než v agresivním vedení války. Invaze do Pensylvánie vyvrcholila katastrofou u Gettysburgu. Není pochyb, že pro jeho vojenskou reputaci znamená tato bitva a její vedení nejvážnější kaňku jeho kariéry. Generál Lee sám řekl, jak věříme, že se u Gettysburgu nechal strhnout nadšením a naléháním svých důstojníků a mužů. To také odhaluje část jeho charakteru.

McCABE Jr., James D.: Life and Campaigns of General Robert E. Lee. New York 1870, s. 655.

Jubal A. Early v projevu v Lexingtonu, Virginie, 19. ledna 1872:

Musíte si uvědomit, že velící generál nemůže ve skutečnosti vést přesuny a boj svého vojska. Toto musí být nutně svěřeno jeho podřízeným a jakékoliv zaváhání, zdržení či špatné vedení při provádění těchto rozkazů může ohrozit i to nejlépe vymyšlené schéma. Při zápasu proti takové převaze jaké jsme čelili my, byl vždy nutný krajní spěch, energičnost a nezpochybňující důvěra v postupy a plány velícího generála. Podřízený, jenž se pouští do pochybností o rozumnosti plánů svého nadřízeného a do jejich provedení se dává s neochotou a nedůvěrou, není pravděpodobnou zárukou úspěchu. Byla to neutuchající důvěra generála Jacksona a jeho víra v šanci na úspěch, co z něho učinilo neocenitelného exekutora plánů generála Lee. Jestliže pan Swinton říká pravdu, když ve své knize uvádí podrobnosti z rozhovoru s generálem Longstreetem, pak u Gettysburgu byl nejméně jeden z velitelů sborů, kdo se do provedení plánů generála Lee nepustil s důvěrou a vírou nutnou k úspěchu. A proto se úspěch nedostavil. Někteří si myslí, že generál Lee udělal špatně, když bojoval u Gettysburgu, a říká se, že se měl přesunout kolem Meadova levého křídla, a dostat se tak mezi něj a Washington. Po bitvě je každý generál! Byl by to ale pro něho očividně ten nejnebezpečnější možný manévr, míjet generála Meada se vším svým trénem. Při průchodu úzkým prostorem mezi Gettysburgem a South Mountain bychom byli vystaveni útoku za velmi nevýhodných podmínek. Tehdy jsem soudil, a stále soudím, že bylo správné bojovat u Gettysburgu. A jsem pevně přesvědčen, že kdyby plány generála Lee byly vykonány v duchu, v němž byly zamýšleny, bylo by dosaženo rozhodujícího vítězství, jež by snad zajistilo naši nezávislost.

EARLY, Jubal A.: The Campaigns of Gen. Robert E. Lee. An Address by Lieut. General Jubal A. Early before Washington and Lee University, January 19^th, 1872. In: GALLAGHER, Gary W. (ed.): Lee the Soldier. Lincoln 1996, s. 60-61.

Generál James Longstreet v článku Lee in Pennsylvania, Philadelphia Weekly Times, 3. listopadu 1877:

Dříve než začnu mluvit o slabých bodech gettysburského tažení, je správné, abych řekl, že tak činím s nejhlubší náklonností ke generálu Lee a s největší úctou k jeho památce. Vztahy, jež mezi námi existovaly, byly od počátku do konce vždy srdečné, důvěrné a lze říci vynikající. Nikdy mezi námi nebylo tvrdého slova. A jen s váhavou myslí se pouštím do chladného a kritického rozboru gettysburského tažení, neboť tento rozbor ukáže, že náš velící generál neuspěl v několika bodech. Není pochyb, že generál Lee v průběhu krize ztratil onu jedinečnou vyrovnanost, jež jej obvykle charakterizovala. Jakékoliv chyby, které byly učiněny, nebyly ani tak záležitostí logického soudu jako spíše iracionální reakcí na bezprecedentní podmínky. Generál Lee byl vyveden z rovnováhy […] svojí příliš velkou důvěrou v hrdinství svých oddílů a politováníhodnou absencí generála Stuarta [a jeho jezdectva] a následným chaosem.

LONGSTREET, James: Lee in Pennsylvania. In: GALLAGHER, Gary W. (ed.): Lee the Soldier. Lincoln 1996, s. 399-400.

Reverend J. William Jones rekapituluje výsledek sporu v roce 1884:

Kdyby nestranný student historie procházel naši sérii pojednání o Gettysburgu, o jejíž shrnutí se pokusíme při nejbližší příležitosti, musel by zákonitě dojít k závěru, že kdyby byly rozkazy generála Lee u Gettysburgu správně vykonány, v bitvě bychom zvítězili, rozdrtili armádu generála Meada, osvobodili Maryland, obsadili Washington a Baltimore a diktovali mírové podmínky na půdě Severu.

Sám generál Lee se spoustou emocí řekl nedlouho před svou smrtí nějakým gentlemanům v Lexintonu: „Kdybych tak měl Stonewalla Jacksona u Gettysburgu, mohl bych tam zvítězit, a kdybychom utrhli plody tohoto vítězství, jež byly na dosah, ustavili bychom nezávislost Konfederace.“ Opravdu věřím, že verdikt nestranné historie bude následující: Konfederovaní mohli vyhrát u Gettysburgu, a získat tak svoji nezávislost, nebýt selhání jednoho muže [Longstreeta].

JONES, J. William: Within a Stone's Throw from Independence at Gettysburg. In: Southern Historical Society Papers 12, 1884, s. 111-112.

Douglas S. Freeman ve čtyřsvazkovém životopise Roberta E. Lee, 1935:

Čtvrtá příčina porážky byl stav mysli odpovědných konfederačních velitelů. 2. července byl Longstreet rozladěný, neboť Lee odmítl jeho návrh na taktickou defenzívu. Zřejmě byl rozhodnutý si vynutit situaci, v níž by jeho plán musel být přijat navzdory generálovi Lee, a zdržoval útok na pravém křídle, dokud nebyl Cemetery Ridge plný mužů [Seveřanů]. Kdežto kdyby zaútočil brzy ráno, jak Lee zamýšlel, pravděpodobně tuto pozici mohl dobýt a mohl obsadit Round Top. Longstreetovo pomalé a tvrdohlavé myšlení jej činilo neschopným, rychle pozbýval odvahy a loajální poslušnosti, jež charakterizovaly Jacksona. Po smrti „Stonewalla“ [generála Jacksona] se zdálo jako rozumné řešení nahradit druhý sbor prvním - jakožto útočnou kolonu, neboť jeho štáb byl navyklý pracovat dohromady. Longstreetův vrozený nedostatek kvalifikace pro službu tohoto typu se potvrdil v době jeho samostatné služby. Kamenem úrazu bylo, když o sobě začal klamně uvažovat jako o velkém stratégovi. Bylo neštěstím generála Lee, že musel u Gettysburgu zapojit do ofenzivních akcí muže, jenž inklinoval výhradně k defenzívě.

Avšak tato obžaloba Longstreeta nezprošťuje generála Lee veškeré viny za neúspěch druhého dne u Gettysburgu. Jeho největší slabost jakožto vojáka se ukázala právě v souvislosti s Longstreetem. Neboť když Longstreet trucoval, Lee nepřiměl sám sebe k tomu, aby buď zahnal Longstreetovu nevrlost ostrým rozkazem, nebo aby převzal řízení v poli, když Longstreet zdržoval. Žádný upřímný kritik bitvy nemůže sledovat události onoho osudného rána a necítit, že Lee před Longstreetem doslova kapituloval. Ten uposlechl až tehdy, kdy již nemohl najít výmluvu pro své zdržování. Jeden přímý rozkaz od generála Lee k útoku byl Longstreetovi doručen v 11 hodin. Avšak Lee dovolil Longstreetovi ztrácet čas až do 4 hodin odpoledne. Tvrzení, že Armáda severní Virginie byla 2. července bez velitele, je sotva unáhlené.

Nevyhnutelným závěrem navíc je, že Lee nechal operacím druhého rána volný průběh nejen proto, že by musel jednat tvrdě s Longstreetem, ale také proto, že vkládal nepochybnou důvěru ve svoji armádu. Spoléhal na schopnost řadových vojáků vykoupit Longstreetovo zdržení. Jestliže byl Longstreet neukázněný, Lee byl přespříliš sebevědomý. Tento psychologický faktor přílišné sebedůvěry velícího generála téměř plně dostačuje, aby byl považován za vlastní příčinu porážky Konfederace.

FREEMAN, Douglas S.: R. E. Lee: A Biography. Sv. 3, New York 1935, s. 149-150.

Clifford Dowdey v roce 1958:

Longstreet byl nezvratně rozhodnut vybojovat bitvu defenzivně (dalšího Fredericksburgu), ignoroval reálné bitevní podmínky. I přes dané okolnosti se u Gettysburgu držel plánu, který nebylo možné aplikovat na existující situaci. Longstreet nemohl být zcela při svých vojenských smyslech, když se rozhodl uprostřed střetnutí změnit vítěznou taktiku, o kterou usilovalo celé velení armády. Nepomohla mu ani pozdější zdůvodnění jeho chování. 2. července započal den s cílem zmařit plány vrchního velení, na jejichž uskutečnění se zbytek armády připravoval.

DOWDEY, Clifford: Death of a Nation: The Story of Lee and His Men at Gettysburg. New York 1958, s. 171.

Glenn Tucker v roce 1968:

Z konání generála Lee ráno 2. července, stejně jako z prohlášení členů jeho štábu (z Longstreetova svědectví, McLawsovy analýzy a dalších faktorů) je zřejmé, že se v noci 1. července, a dokonce ani ráno 2. července ještě nerozhodl, kudy povede svůj útok či s jakými jednotkami jej povede.

TUCKER, Glenn: Lee and Longstreet at Gettysburg. Indianapolis 1968, s. 45.

Alan T. Nolan v roce 1991:

Způsoby, jimiž jižanská historiografie ospravedlňovala tažení ke Gettysburgu, zahrnují například: potřebu narušit federální ofenzivní plány; možnost jak předejít obležení vlastních sil ve Virginii; cestu ke zmírnění vlastních zásobovacích problémů přesunem na doposud nevydrancované území; posílení mírového hnutí na Severu; pokus o odlákání federální armády z Virginie; a dokonce úlevu obleženému Vicksburgu. To vše jsou jistě hodnotné cíle, ale riziko, které kvůli nim Robert Lee podstupoval, bylo obrovské - a ať už by zvítězil, či nikoliv, těžké ztráty byly prakticky nevyhnutelné. […]

Vzato kolem a kolem, obhajoba troufalých ofenzivních plánů Roberta E. Lee jižanskými autory stojí vesměs na vodě. I jim samotným je přitom jasné, že jeho (nákladné a destruktivní) úsilí skončilo neúspěchem a šance Jihu na vítězství ve válce jím byly naopak spíše poškozeny, ani to jim ovšem nebrání ve snaze zbavit velitele Armády severní Virginie veškeré viny. Ať však v jejich tezích nakonec převládne simplicistní logika, nebo naopak komplikované myšlenkové konstrukce, výsledek je vždy pouze pustou snahou ospravedlnit chybný - ofenzivní - model velké strategie v podobě, v jaké jej osudově zastával generál Lee.

NOLAN, Alan T.: Lee Considered: General Robert E. Lee and Civil War History. Chapel Hill 1991, s. 98.