Richard Pipes: O okolnostech ruské revoluce r. 1905

[…] Kdy začala ruská revoluce? Peter Struve, přední liberální publicista z přelomu století, zažívající trosky imperiálního Ruska, usoudil, že tento stav byl předurčen již od roku 1730, kdy carevna Anna nesplnila slib sestavení souboru konstitučních omezení, která jí vnutila aristokracie jako podmínku k předání trůnu. Můžeme argumentovat, že revoluce začala v roce 1825 s nezdařeným děkabristickým povstáním. V roce 1870 již mělo Rusko plně vyvinuté revoluční hnutí, vůdci revoluce z roku 1917 chápali radikály sedmdesátých let 19. století jako své předchůdce.

Jestliže chceme porozumět událostem, jež dávaly tušit rok 1917 a vedly přímo k němu, musíme se soustředit na nepokoje, které vypukly na ruských univerzitách v lednu 1899. Ačkoliv byly brzy potlačeny obvyklou kombinací ústupků a represe, uvedly do pohybu protestní hnutí proti autokracii, které se nezmírnilo až do revolučního pozdvižení v letech 1905-1906.

[…]

Během roku 1904 byly ruské masy v klidu: revoluční tlaky na vládu přišly výhradně od sociální elity - univerzitních studentů a zbytku inteligence a také od zemstva. Dominantní trend byl liberální, „buržoazní“. V těchto událostech hráli socialisté druhořadou úlohu - jako teroristé a agitátoři. Obyvatelstvo jako celek - rolníci stejně jako dělníci - sledovalo konflikt jen v roli diváků. Jak napsal Struve 2. ledna 1905: „V Rusku není ještě revoluční lid.“ Pasivita mas povzbudila vládu k vedení speciální akce proti svým oponentům. Vláda byla přesvědčená, že dokud se požadavky na politickou změnu budou vztahovat na „společnost“, bude je možné odrazit. Všechno se dramaticky změnilo 9. ledna s masakrem dělnické demonstrace v Sankt Petěrburgu. Tato tzv. krvavá neděle rozšířila revoluční horečku do všech vrstev společnosti a učinila revoluci skutečně masovým fenoménem: pokud lze kongres zemstev roku 1904 označit za ruské generální stavy, pak krvavá neděle byla dnem Bastily.

Bylo by tedy nesprávné datovat počátek revoluce k 9. lednu roku 1905, neboť v té době vláda již více než rok čelila kritice. Krvavá neděle by se rozhodně nepřihodila, kdyby kongres zemstev a „banketová kampaň“ nevyvolaly atmosféru politické krize.

[…]

Večer 8. ledna Mirskij svolal naléhavou schůzi ministrů a dalších vysokých úředníků, kteří byli po ruce: náhodná schůze k řešení toho, co hrozilo přerůst v závažnější krizi. Rozhodli sice povolit pokračování demonstrace, ale stanovili fyzické hranice, za které se neměla dostat. Zimní palác měl být za těmito hranicemi. Pokud by se nepodařilo zastrašit dělníky přesvědčováním, měli vojáci, rozmístěni na těchto hranicích, střílet. Obecně se však věřilo, že této síly nebude zapotřebí. Car považoval stávku 120 000 dělníků a plánovanou demonstraci za bezvýznamný incident: v předvečer masakru si poznamenal do svého diáře: „Ve vedení dělnických odborů je nějaký druh kněze-socialisty, Gapon.“ Ujištěn, že je situace pod kontrolou, odjel do své venkovské rezidence v Carskoje Selo.

Fullon, který nesl odpovědnost za bezpečnost ve městě, byl - ač profesionální policista - vlídnou, kultivovanou osobností, která podle Witta neměla ráda policejní metody a byla by raději zaměstnána v dívčí škole. Prováděje rozhodnutí přijatá předešlou noc, rozmístil ozbrojené jednotky na některá klíčová místa ve městě.

V době, kdy se Gaponovi dělníci začali v neděli ráno scházet na šesti označených shromažďovacích místech, bylo jasné, že se konfrontace stane nevyhnutelnou. Demonstranti byli v zajetí náboženské euforie a připraveni na mučednickou smrt: někteří napsali předchozí noci dopisy na rozloučenou. Pochodující zástupy vypadaly jako náboženská procesí, účastníci nesli ikony a zpívali chvalozpěvy. Jak se skupiny přiblížily k městskému centru, diváci sundali své klobouky a zpívali chvalozpěvy. Když zástupy postoupily do městského centra, okolo stojící smekali klobouky a křižovali se; někteří se připojili. Kostelní zvony vyzváněly. Policie nezasáhla.

Konečně demonstranti doběhli k armádním strážím. Na některých místech vystřelily jednotky varovné výstřely do vzduchu, ale masy, tlačené ze zadu, pokračovaly v cestě. Vojáci, nevycvičení na pacifikaci davů, reagovali jediným způsobem, který znali, a to střílením do přibližujícího se davu z bezprostřední blízkosti. Nejhorší střet se přihodil u Narevské brány v jihozápadní části města, kde demonstranty vedl Gapon. Jednotky střílely a dav padl k zemi: zemřelo 40 lidí. Gapon se zvedl a křičel: „Není více Boha, není cara.“ Masakry se přihodily i v jiných částech města. Ačkoliv žurnalisté mluvili o 4 600 zabitých a zraněných, nejpřesnější odhad je 200 mrtvých a 800 zraněných. Nepokoje se okamžitě rozšířily až po Sankt-Petěrburg. Večer došlo k četnému rabování, které postihlo zvláště obchody s alkoholem a střelnými zbraněmi.

Krvavá neděle zapříčinila vlnu odporu, jež se přehnala zemí: mezi masami nenapravitelně zničila obraz „dobrého cara“.

[…]

Následně se po krvavé neděli konala protestní shromáždění v celém Rusku: zemstva, městské rady a soukromé organizace odsoudily brutalitu vlády pomocí nejostřejších výrazů. Dělníci odpověděli stávkami. V lednu 1905 odložilo své nástroje přes 400 000 dělníků: byla to do té doby největší stávková akce v Rusku. Univerzitní studenti opustili své posluchárny; v některých lokalitách se nepokoje rozšířily na střední školy. 18. března 1905 nařídili státní představitelé uzavřít pro zbytek akademického roku všechny instituce vyššího vzdělání. Uvolnění studenti se přidali k radikálům. Obzvlášť násilné byly nepokoje v pohraničí. 13. ledna - během všeobecné stávky v Rize - zabily ruské jednotky 70 lidí. Následující den - během stávky ve Varšavě - přišlo o život 93 lidí; 31 osob bylo zabito během oslav 18. května. Nejhorší masakry se přihodily v polovině června v Oděse, kde se stávkující dělníci spojili s bouřící se posádkou bojové lodi Potěmkin. Uvádí se, že zde zemřelo 2000 lidí a 3000 bylo těžce zraněno. Na mnoha místech využili zhroucení pořádku pro svou činnost kriminálníci. Ve Varšavě se například židovští gangsteři v převlečení za „anarcho-komunisty“ vloupali do bohatých rezidencí a odnesli peníze a cokoliv dalšího, co jim přišlo k chuti.

Rusko stálo na pokraji propasti. Zdálo se, jakoby země překypěla zlobou, nenávistí a záští všech možných druhů, které byly až do té doby zadržovány pod pokličkou bázně a strachu. Poté, co ztratila populace respekt k vládě, neexistovalo nic, co by drželo společnost pohromadě: ani občanský smysl, ani patriotismus. Neboť to byl stát, kdo vytvořil z Ruska zemi, ne obráceně. Pro mnoho Rusů bylo strašné vidět, jak slabá jsou pouta, která drží říši pohromadě, a jak silné je rozvratné nadšení.

Jak bylo v takových případech zvykem, první (a často poslední) reakcí vlády na domácí krizi bylo - na základě stížností dělníků - ustanovení komise k vyšetření její příčiny. Komise, vedená senátorem N. V. Shidlovskijim, učinila neslýchaný krok a vyzvala tovární dělníky, aby vyslali své zástupce. V druhém únorovém týdnu roku 1905 se konaly volby v petrohradských podnicích, v nichž odevzdalo hlasovací lístky 145 000 dělníků: delegáti, které vybrali, následovně zvolili zástupce do komise. Navzdory dramatickému počátku nedosáhla komise ničeho, neboť dělníci vznesli požadavky, které byly shledány neakceptovatelnými, načež byla komise rozpuštěna. I přesto měla velký historický význam. Nejenže to byly „vůbec první svobodné dělnické volby“ konané v Rusku, ale „poprvé v ruské historii byla zvolena reprezentace velké masy dělníků […] a ne pouze dělníků v oddělených továrnách“. Tím, že vláda uznala dělníky jako svébytnou sociální skupinu s vlastními zájmy, položila základy toho, co se v pozdějších letech objeví jako Petrohradský sovět dělnických delegátů.

PIPES, Richard: The Russian Revolution. New York 1990, s. 3-4, 21-22, 24-27.