Sören Kierkegaard: Osvícené 19. století (1854)

V podstatě je to strašně žalostné: pro většinu je křesťanství vlastně mytologií, bajkou, básnictvím, za něco jiného se nepovažuje - a zároveň s tím je jejich náboženstvím! To znamená, že nemá žádnou naději se od něj oprostit, s ohledem na nejdůležitější prosby nemá dost síly s křesťanstvím přerušit kontakt a pak být zcela bez náboženství nebo se ohlížet po nějakém jiném.

To je stav v osvíceném 19. století - pak počet poctivých, v určitém smyslu volnomyšlenkářů, není v naší době v žádném případě větší než dříve.

Osvícené 19. století - v současnosti skutečné, plynové osvětlení je opravdu vynálezem naší doby a podle toho má snad století své jméno. Pak to s křesťanstvím je skutečně nejžalostnější, jak je jen možné. Nejhrubší pověra, jež vyplňuje život těchto lidí, nejutvrzelejší mylná důvěra, jež je charakterem bytí, se nedají porovnat s onou ubohostí, že to, co člověk sám považuje za bajku, bere zároveň jako své náboženství. Nechávají své děti křtít, učit křesťanství, biřmovat; když mají sami umřít, nechají zavolat faráře, přejí si být pohřbení jako křesťané - a zároveň považují křesťanství v podstatě za bajku. V určitém smyslu se dá říct, že je nad nimi hrozný trest: žít v takové ubohosti. Člověk soucítí s mužem, který se spokojí s tím být oklamaný, s vědomím toho, že přežívá ze dne na den, bez naděje nebo duševní síly ke změně poměrů. Tak žije dohromady se svou ženou a s vědomím, že je neustále oklamáván - ale nekonečně politováníhodnější a žalostnější a hnusnější je žít ze dne na den a s tím, co člověk sám považuje za bajku. Přeci mít své náboženství vlastně správně znamená se v nejhlubší podstatě považovat za blázna a opovrhovat sám sebou.

KIERKEGAARD, Sören: Die Tagebücher V (1854). Düsseldorf - Köln 1974, s. 341-342.