Mushanokoji Saneatsu: Nová vesnice (1918)

Doufám, že mohu žít někde na vesnici (nejlépe ve vesnici vzdálené jeden den cesty od Tokia) a žít se svými přáteli, kde bych se zapojil do komunitního života. […]

I když naše snahy selžou, stále můžeme ze svého selhání získat prospěch. Pokud je člověk motivován správnou věcí, pak v závěrečné analýze nemůžeme najít žádný neúspěch. Navenek se může zdát, že se naše práce nezdařila, ale stále může mít nepřetržitý dopad v oblasti neviditelna.

Pravý vítěz je ten, jenž má rád lidi, zatímco selhává spíše ten, který - když má úspěch - lidi rád nemá. Nemůžeme to nazývat selháním, pokud se díky této skutečnosti naučíme více milovat naše bližní.

Nemohu se dívat spatra na lidi jako na nějaké neužitečné tvory a lhostejně předstírat, že jsou vzduch. Něco je v jejich zdánlivé nedůstojnosti. Věřím jim a nemyslím si, že moje víra je nesprávná. Nemyslím si ani, že něco ztratím tím, že jim budu věřit.

Po celý svůj život chci dokázat vážnost svého přesvědčení. Jsem přesvědčený, že jsem typ muže, který může získat definitivní štěstí na tomto světě. Nebo alespoň vím, že mohu na tomto světě získat mnoho přátel.

Ideologie nemůže dát lidem život, ale lidé mohou dát život ideologii. Když muži pravdy zasvětí celý svůj život podněcování ideologie, není to stejná ideologie, jež obhajují muži nepravdy, kteří se vyjadřují jen svými hlasy a projevy. Je patrné, že takoví muži nejsou stejní, i když mohou nosit stejné jméno.

Ať se snaží [tzn. muži nepravdy] zasít jakákoliv suchá semínka, nezáleží na tom, jak pilně se snaží, nemohou totiž vypěstovat žádná dobrá poupata. Ale ta semínka, která sejeme my, jsou obdařena životem. Pokud jsou zaseta do úrodné půdy, nemohou nic jiného než klíčit a růst.

Chceme světu ukázat, že setím semínek nové vesnice můžeme sklidit mnoho nových vesnic. Nastane doba, kdy budeme růst tak rychle, že bez ohledu na to, jak lidé zkouší zlikvidovat naše nadějné hnutí, nás nemohou zadržet v růstu. Musíme jednoduše zasít semínka obdařená životem.

Až se založí nová vesnice, nechte nás žít spolu v pohodlí. Nechejte nás pracovat jak nejlépe dovedeme, pracovat pro naše milované a pro naše přátele. Nechejte nás dělit se o naše radosti a trápení. Vím, že předtím než uspějeme, můžeme všichni žít společně v přátelství, v příjemném uspořádání a upřímnosti. Až nám úspěch zaklepe na dveře, nechte nás, abychom se sami ochránili před hýřivým životem. Ať už úspěch přijde, nebo ne, máme uvnitř pocit radosti, naše cesta není chybná.

V dubnu 1910 se Mushanokoji Saneatsu (1885-1976), Shiga Naoya (1883-1970), Arishima Takeo (1878-1923) a další spojili, aby vytvořili skupinu nazvanou Shirakaba-ha, za svého literárního mluvčího zvolili časopis nazvaný Shirakaba [Bílá bříza]. Většina spisovatelů z tohoto uskupení absolvovala školu pro aristokraty, reprezentovali tedy aristokracii a vyšší vrstvy Japonska. Skupina obhajovala naplnění lidské vůle prostřednictvím uvědomění si schopností jednotlivců. Byli různě ovlivněni křesťanstvím, humanismem, naturalismem a názorem o umění pro umění. Mezi jejich hrdiny patřili Uchimura Kanzo, Lev Tolstoj, August Rodin, Walt Whitman a Romain Rolland. Mushanokoji si představoval ideální společnost v zemědělské komunitě, kde by lidé společně pracovali a zapojili by se do společného soužití. Taková komunita, nazvaná nová vesnice (atararshiki mura), byla založena v prefektuře Miyazaki v roce 1918, nedlouho po svém založení však selhala.

V roce 1922 Arishima založil nové společenství v Hokkaidu a pronajal svůj pozemek bez poplatku zemědělským usedlostem. Avšak jeho sebevražda s milenkou-novinářkou následujícího roku fakticky zpečetila osud jeho ušlechtilého, ale špatně provedeného experimentu. Jeho jediné prohlášení bylo pokusem předefinovat postavení intelektuálů tváří v tvář vzrůstu čtvrté třídy, jak ji nazýval (pracující třídy, zvláště městské chudiny). Jeho sebevražda, stejně jako ta spisovatele Akutagawa Ryunosuke v roce 1927, dala japonským intelektuálům pocit marnosti a porážky.

LU, David John (ed.): Japan. A Documentary History. Vol. II, New York 1997, s. 399-401.