Emmeline Pankhurst: Můj příběh (1914)

[...] Zážitky z dětství mají často mnohem více co dělat s charakterem a budoucím jednáním než zděděné vlastnosti nebo výchova. […] Můj vývoj v zastánkyni bojovnosti byl do značné míry pozvolným procesem. Osobně jsem netrpěla depresemi, hořkostí a úzkostí, které přivádějí tolik mužů a žen k tomu, aby si uvědomili sociální nespravedlnost. Moje dětství bylo naplněno láskou a pohodlím domova. Přesto - když jsem byla ještě dítě - jsem začala instinktivně cítit, že tady něco chybí, dokonce i v našem domě, nějaká falešná koncepce v rodinných vztazích, nějaký nesplněný ideál.

Tento vágní pocit přerostl v přesvědčení v době, kdy jsme byli s bratry posláni do školy. Vzdělání anglického chlapce bylo a stále je považováno za mnohem důležitější než vzdělání sestry anglického chlapce. Moji rodiče, zvláště můj otec, diskutovali o otázce vzdělání mých bratrů jako o záležitosti skutečného významu. O mém vzdělání a o vzdělání mých sester se sotva zmínili. Samozřejmě jsme chodily do pečlivě vybrané dívčí školy, kde ředitelkou byla šlechtična a všechny žákyně byly dívky z mé třídy, o nic víc se však nikdo nezajímal. Výchova dívek v této době měla za svůj hlavní cíl „udělat domov přitažlivějším“ pro mužské pohlaví. Byla jsem zmatená z toho, proč jsem měla takovou podivnou povinnost vytvořit svým bratrům domov. Velice dobře jsme si rozuměli, ale nikdy jim nikdo nezadával jako povinnost, aby udělali přitažlivý domov pro mě. Proč ne? Zdálo se, že nikdo neví.

Odpověď na tyto nejasné otázky přišla náhle jednou v noci, když jsem ležela ve své malé posteli a čekala jsem, až usnu. Můj otec a matka měli každou noc ve zvyku obcházet naše ložnice, než šli sami spát. Když tu noc vstoupili do mého pokoje, byla jsem ještě vzhůru, ale z nějakého důvodu jsem se rozhodla předstírat spánek. Otec se ke mně sklonil a zhasl plamen lampy svou velkou rukou. Nevím, jaká myšlenka mu vytanula na mysli, ale slyšela jsem ho, jak říká trochu smutně: „Jaká škoda, že se nenarodila jako chlapec.“

Mou první okamžitou reakcí bylo vstát a protestovat, že nechci být chlapcem, ale stále jsem ležela a slyšela kroky svých rodičů, jak míří k další dětské posteli. O poznámce otce jsem přemýšlela ještě několik dalších dní, ale myslím, že jsem nikdy nedospěla k tomu, že bych litovala, že jsem žena. Měla jsem však jasno v tom, že muži se považují za nadřazené nad ženami a že ženy je v této víře utvrzovaly.

Bylo těžké sloučit tento stav věcí s faktem, že oba moji rodičové byli přívrženci rovného volebního práva. Byla jsem velmi mladá, když byl v roce 1866 odsouhlasen Reformní zákon [Reform Act], ale velice dobře si vzpomínám na nepokoje, které byly vyvolány určitými doprovodnými okolnostmi. Tento Reformní zákon, známý jako Household Franchise Bill, znamenal první lidové rozšíření volebního práva v Anglii od roku 1832. Za těchto podmínek obyvatelé domů, kteří platili minimálně 10 liber ročně nájem, dostali právo volit do parlamentu. Když se o tom ještě pořád diskutovalo v Dolní sněmovně, J. S. Mill přidal k zákonu dodatek, který dával právo i ženám. Dodatek neprošel, ale v zákoně to znamenalo záměnu slova man místo obvyklého male person. Teď, když bylo vydáno jiné nařízení parlamentu, bylo rozhodnuto, že slovo man vždy zahrnuje i woman, ledaže by bylo poukázáno jinak. Například v nařízeních o poplatcích podstatné jméno a zájmeno mužského rodu, jež se používala v celém textu, se vztahovala i na ženský rod (na ženy, jež platí nájem stejně jako muži). Když se Reform Bill stal zákonem se slovem man, hodně žen věřilo, že volební právo jim už bylo uděleno. Poté následovala spousta diskusí a velké množství žen hledalo svá jména v registrech voličů. Ve městě, kde bydlím, Manchesteru se 3 924 žen, z celkového množství 4215 možných voliček, domáhalo svých hlasů a jejich žádost byla na soudech obhajována výbornými právníky (včetně mého budoucího manžela, Dr. Pankhursta). Samozřejmě byl tento požadavek u sodu přijat nepříznivě, ale agitace vyústila v posílení hnutí za ženské volební právo v celé zemi.

Byla jsem příliš mladá, abych rozuměla opravdové povaze věci, ale sdílela jsem obecné nadšení. Svému otci jsem předčítala nahlas z novin, a získala jsem tak opravdový zájem o politiku. Reform Bill se zapsal do mé mladé paměti jako něco, co nejzázračněji přispěje k dobru země. První volby po přijetí tohoto zákona se staly pamětihodnou událostí. Zvlášť pamětihodnou pro mě, protože to byly první volby, kterých jsem se kdy účastnila. Se sestrou jsme dostaly nové zimní sukně, zelené, podle zvyku vlastního briským rodinám, každá dívka v těch dnech nosila i červenou flanelovou spodničku. Když jsme si poprvé oblékly naše nové sukně, byla jsem překvapena, že nosíme červenou a zelenou - barvy liberální strany. Od té doby co byl náš otec liberál, měla samozřejmě volby vyhrát liberální strana. A mě napadl geniální plán, jak tomu pomoci. Se sestrou, která cupitala za mnou, jsme šly dobrou míli k nejbližšímu volebnímu místu. Bylo to v poněkud neklidném dělnickém obvodě, ale to jsme si neuvědomovaly. Když jsme tam přišly, obě dvě, my děti, zvedly jsme naše zelené sukně, abychom ukázaly šarlatové spodničky, a překypujíce důležitostí jsme chodily sem a tam před shromážděným davem a podporovaly liberály. [...]

Bylo mi čtrnáct, když jsem šla na svůj první volební mítink. Vrátila jsem se jednou ze školy a potkala jsem matku, jak se právě vypravuje na mítink. Prosila jsem ji, aby mě nechala jít s ní. Souhlasila. Já pohodila své knížky a utíkala jsem v matčiných stopách. Proslovy mě zajímaly a nadchly, zvláště proslov velké Lydie Becker, která byla Susan B. Anthony anglického hnutí, znamenitý charakter a opravdu výborný řečník. Byla sekretářkou výboru z Manchesteru a já jsem ji znala a obdivovala jako editorku časopisu Women’s Suffrage, který každý týden moje matka odebírala. Z mítinku jsem odcházela jako uvědomělá a přesvědčená sufražetka.

Myslím, že jsem vždycky byla nevědomou sufražetkou. Vlivem okolí a díky mému temperamentu tomu sotva mohlo být jinak. [...]

Emmeline Pankhurst (1858-1928) stála - za podpory svých sester Sylvie a Christabel - na konci 19. století v čele britského Women’s Suffrage Movement. „Sufražetky“ využívaly konfrontační taktiku a opakovaně byly uvězňovány. V průběhu první světové války byla činnost hnutí pozastavena a roku 1918 se Británie stala první západní demokracií, která některým ženám přiřkla volební právo (omezením byl věk nad 30 a majetkový census). Emmeline Pankhurst ve svém úsilí pokračovala, a dokonce kandidovala za konzervativce do parlamentu.

PANKHURST, Emmeline: My Own Story. New York 1971, s. 4-9. In: HALSALL, Paul (ed.): Internet Modern History Sourcebook.

http://www.fordham.edu/halsall/mod/1914Pankhurst.html