Alexander Nikolajevič Radiščev: Nerovnost rolnického stavu (1790)

Několik kroků od cesty jsem spatřil rolníka orajícího na poli. Bylo velmi horko. Pohlédl jsem na hodinky. Za pět minut tři čtvrtě na jednu. Vyjel jsem v sobotu. Dnes je neděle. Oráč zajisté patří statkáři, který nebere obrok. Muž oře velmi pečlivě. Pole jistě není panské. Rádlo obrací s podivuhodnou lehkostí.

„Pomáhej Pánbůh,“ pravil jsem, přistoupiv k oráči, který bez zastavení dokončoval načatou brázdu. „Pomáhej Pánbůh,“ opakoval jsem. „Dejž to,“ odvětil oráč oklepávaje radlici a přenášeje pluh na novou brázdu. „Jistě jsi rozkolník, že oráš v neděli.“ „Nejsem, pane, žehnám se pravým křížem,“ pravil a ukazoval mi složené tři prsty. „Bůh je milostivý, nepřikazuje člověku umřít hlady, když mu dal sílu a rodinu.“ „To nemáš celý týden čas na práci, že ani v neděli nevynecháš, a k tomu za nejhoršího vedra?“

„Týden má šest dní, pane, a my šestkrát v týdnu chodíme na panské; a to ještě večer vozíme z lesa seno na panský dvůr, když je pěkné počasí. A ženské a děvčata chodí ve svátek namísto procházky do lesa na houby a na jahody. Dej Pánbůh, aby dnes večer sprchlo," křižuje se. „Máš-li, pane, doma mužiky, modli se zrovna tak k Hospodinu."

„Nemám, brachu, a proto mi nikdo nelkne. Máš velkou rodinu?“ „Tři syny a tři dcerky. Prvorozenému jde na desátý rok.“ „Jak je uživíš, když máš volnou jen neděli?“ „Nejenom svátky, taky noc je naše. Kdyby byl našinec líný, umřel by hlady. Vidíš, jeden kůň odpočívá, jak se tenhle unaví, vezmu druhého. Dílo jde rychle od ruky.“ „Pro svého pána tak pracuješ?“

„Ne, pane. Byl by to hřích tak pracovat. Na jeho polích živí sto rukou jednoho a já mám jen dvě ruce na sedm krků, sám si to spočítej. A na panském se třeba ztrhej, vděku se nedočkáš. Vrchnost za tebe daň nezaplatí; ani berana, ani plátno, ani slepici, ani máslo ti nesleví. Ujde to jakž takž tam, kde našinec platí vrchnosti obrok, a to ještě bez drába. Pravda, někdy i hodní páni berou víc než tři ruble za hlavu, ale pořád je to lepší než dělat na panském. Teď ještě zavádí zvyk dávat vesnice, jak tomu říkají páni, do pronájmu. A my tomu říkáme ‚dávat hlavu na špalek’. Chudý nájemce dere z mužiků kůži, nenechá nám chviličku pro sebe. V zimě nás nepouštějí na povoznictví ani na práci do města. Pořád abys dřel jen na něho, protože za nás platí daň z hlavy. Čert to spískal dávat své lidi cizímu na práci. Na špatného drába si můžeš aspoň stěžovat, ale na nájemce komu?"

„Mýlíš se, brachu. Týrat lidi je zákonem zakázáno.“ „Týrat? Pravda. Ale jářku, pane, že bys nerad do mé kůže.“ Mezitím oráč zapřáhl k rádlu druhého koně, načal novou brázdu a rozloučil se se mnou.

Rozmluva s tímto rolníkem mě přivedla na mnoho myšlenek. Prvně jsem si uvědomil nerovnost rolnického stavu. Srovnával jsem carské sedláky s panskými. Ti i oni žijí na vsi; ale jedni platí pevné ceny, kdežto druzí musí být ochotní dávat, co vrchnost žádá. Jedni jsou souzeni jako sobě rovni; o druhé se zákon nestará, leda když je odsuzuje k trestu. Vládnoucí moc se seznamuje s člověkem, kterého ochraňuje, teprve tehdy, když poruší společenský svazek, když se stane zločincem!

[…]

Při těch slovech mi ukazovala, z čeho svůj chléb zadělává. Skládal se ze tří čtvrtin z otrub a z jedné čtvrti z neprosívané mouky. „A to ještě zaplať Pánbůh za něj při nynějších neúrodách. Mnoho našich sousedů je na tom ještě hůře. Jakýpak vy, páni, máte z toho užitek, že jíte cukr, když my máme hlad? Děti umírají, umírají i dospělí. Ale jakáž pomoc, postýskáš si postýskáš a dělej, jak pán poroučí.“ A začala sázet chléb do pece.

Tato výčitka, nepronesená v hněvu ani s nevolí, ale s pocitem hlubokého duševního bolu, naplnila mé srdce hořkostí. Poprvé jsem se pozorně rozhlédl po vnitřku mužické chýše. Poprvé jsem obrátil srdce k tomu, co se ho dříve nedotýkalo. - Čtyři stěny, stejně jako celý strop do půl zakoptěné sazemi. Podlaha rozprýskaná, nejméně na coul vysoko zanesená špínou; pec bez komína, ale nejlepší ochrana před mrazem, a kouř, kterého je každé ráno v zimě v létě plná chýše. Okénka a v nich napjatá měchuřina, která i v poledne propouští soumračné šero. Hrnce dva nebo tři (šťastná chýše, když v jednom z nich je každý den chudá zelná polévka!), dřevěná číška a místo talířů misky. Stůl přitesaný sekerou, který před svátky čistí škrabadlem. Koryto na krmení prasat nebo telat, neboť jedí i spí s nimi pohromadě a dýchají vzduch, ve kterém hořící louč vypadá jako v mlze nebo pod závojem. Naštěstí je tu kadečka s kvasem chutnajícím skoro jako ocet a na dvoře je lázeň, ve které - jestliže se zrovna domácí lidé nepaří - spává dobytek. Halena z hrubého plátna, obuv daná přírodou a onučky z laptěmi, když se jde ven.

[…]

Neboť statkář je v poměru k rolníkovi zákonodárcem, soudcem, vykonavatelem svých rozsudků a podle libosti žalobcem, proti němuž obviněný nesmí hlesnout. Toť osud tvora zakutého v okovech, toť osud vězně v zatuchlém žaláři, toť osud tažného dobytka v jařmu. […]

RADIŠČEV, Alexander Nikolajevič: Cesta z Petrohradu do Moskvy. Praha 1954, s. 31-33, 211-212.