Jürgen Osterhammel: Kolonialismus teoreticky

Definice kolonialismu

Jak můžeme kolonialismus definovat nezávisle na kolonii? Historik Philip Curtin mluví celkem všeobecně o „nadvládě lidí nad jinou kulturou“. Ačkoliv toto vyjádření obsahuje dva přesvědčivé faktory, a to nadvláda a kulturní rozdílnost, musí však být náležitě rozlišeny. Ne každá cizí nadvláda byla vnímána poddanými jako nezákonná cizí nadvláda. Mezi lety 1517 až 1798 byl Egypt, jako provincie Otomanské říše, pod rušivou tureckou nadvládou, ale to předem nevylučovalo všeobecné přijetí společenského řádu domorodých arabsky mluvících obyvatel. Rozdíly v jazyce byly vykompenzovány společnou vírou v islám a představou o legitimní muslimské vládě.

Aby byla představena specifická historická povaha kolonialismu v posledních stoletích - snad bychom měli říci moderního kolonialismu -, musí být Curtinova výchozí definice doplněna o další aspekty:

1/ Kolonialismus není jen nějaký vztah mezi pány a sluhy, ale vztah, ve kterém je celá společnost oloupena o svou historickou linii svého rozvoje, manipulována z vnějšku a přetvářena podle potřeb a zájmů koloniálních vládců. Ve skutečnosti koloniální vlády sotva dosáhly takového cíle, postrádaly prostředky k jeho realizaci, ale tato skutečnost má menší význam s teoretickou souvislostí definice. Moderní kolonialismus je založen na odhodlání přimět okrajové společnosti, aby sloužily metropolím.

2/ Rozdílnost mezi kolonizátory a kolonizovanými má rozhodující význam. Typickým znakem kolonialismu, ačkoliv ne v historii světa jako celku, je neochota nových vládců učinit kulturní ústupky podmaněným společnostem. Evropská expanze nikde nevytvořila „helénistické“ kulturní slučování. Od kolonizovaných se očekávalo rozsáhlé převzetí evropské kultury, jejích hodnot a zvyků. Avšak - až na jistá očekávání zejména v portugalské říši - nedošlo k žádnému podstatnému převzetí kultury; kultury, která by byla ve větším měřítku převzata od vládnoucí civilizace. V 19. století byla nemožnost navázání takových přátelství ospravedlňována existencí údajně nepřekonatelné „rasové“ hierarchie. Jakákoliv definice kolonialismu musí brát v úvahu tento nedostatek ochoty asimilovat se ze strany koloniálních vládců. […]

Imperialismus

Politická a ekonomická oblast vlivu Britské říše a dalších říší 19. a 20. století dalece přesáhly koloniální jádro. V některých částech světa tyto říše uplatňovaly koloniální pravidla, v dalších částech se spokojily s neformálními příležitostmi kontrolovat a zajišťovat své zájmy. Někdy usilovaly jen o to být silným sousedem. Stejné výsledky mohly být obvykle dosaženy různými způsoby. Z ekonomického hlediska byl obvykle malý rozdíl v tom, zda cizí přítomnost v zámořských oblastech vytvořila z dané země kolonii nebo quasi kolonii - pouze formálně nezávislý stát, který musel ve skutečnosti poskytnout neomezený prostor pro cizí zájmy a sám nemohl rozhodovat o zásadních vnitřních nebo zahraničních ekonomických záležitostech.

Imperialismus je pojem, který zahrnuje všechny síly a aktivity přispívající k vybudování a udržování zámořských koloniálních říší. Imperialismus předem předpokládá odhodlání a schopnost říšského centra vymezit své vlastní národní zájmy a prosadit je celosvětově v chaosu mezinárodního systému. Imperialismus ale neznamená jen koloniální politiku, ale také mezinárodní politiku, ve které kolonie neslouží jen pro samotné účely říše, ale jsou také figurkami v celosvětových bojích o moc. Specifické „imperialistické“ myšlenky hrály roli v používání kolonií jako kompenzace obchodu mezi velmocemi, což zahrnovalo výměnu; rozpoznání geopolitických požadavků ze strany třetích mocností; požadavků na znovu nastolení údajné nerovnováhy evropských sil. „Kolonialistický“ postoj naopak zdůrazňuje zákonně získanou moc, stálost, zodpovědnost a nahlíží na koloniální poddané jako na svěřence v péči kolonizátorů. Imperialismus je plánován a prováděn kancléři, ministry zahraničí a ministry války, kolonialismus zvláštními koloniálními autoritami a „muži v centru dění“. Hry světové politiky v éře říší musí být však vždy viděny v souvislosti s rozvojem systému velmocí a v rámci pomalu se rozvíjejících nerovných vazeb v ekonomických obchodech uzavíraných ve světě. […]

Koloniální epochy

[…]

3) 1760-1830: Počátek evropské územní vlády v Asii

Tato století byla obdobím nebývalých celosvětových posunů moci a strukturálních změn. Ve Španělsku, stejně jako v britské Americe, přísnější zásah ze strany metropolí vyvolal úspěšnou snahu za nezávislost kreolských elit v koloniích. Vytvoření nového národního státu nicméně dramaticky nezměnil způsob začlenění těchto oblastí do světové ekonomiky. Na druhou stranu revoluce otroků v Sv. Domingu, která v r. 1806 vedla k založení černošského státu na Haiti, stejně jako postupné zrušení obchodu s otroky a otroctví v oblasti Atlantiku, ukončilo zlatý věk zájmů o cukr v západní Indii. Na rozdíl od Španělska a Francie mohla Velká Británie vykompenzovat své koloniální ztráty. Británie byla schopná celosvětové vojenské intervence (dokonce i před obdobím industrializace) vytvořením tzv. fiskálně-vojenského státu. Sedmiletá válka, kterou můžeme považovat za první „světovou válku“, vedla ke zhroucení francouzských pozic v Kanadě a i v Indii. Egyptská výprava Napoleona v roce 1798 rozhodně způsobila otřes v muslimském světě, ale nevedla k založení francouzské říše v Orientu, to začalo až v roce 1830 obsazením Alžíru. Pouze Velká Británie se vykazovala pozoruhodným územním ziskem z námořního závodu s Francií během „druhého věku objevů“. Austrálie byla osídlena po roce 1788 zpočátku jako trestanecká kolonie. Dobývání a osídlování Nového Zélandu, který James Cook v 70. letech 18. století prohlásil za britské korunní území, začalo v roce 1840.

Nejdůležitější koloniální pokrok té doby bylo rozšíření britské pozice v Indii. Britská Východoindická společnost původně řídila obchod z přístavních měst. Později se stále více zapojovala do domácí indické politiky, což bylo dáno rozpory mezi regionálními vládami na sklonku Mughalské říše. Britové nejdříve neuskutečňovali v Indii žádné plány k jejímu podrobení - na rozdíl od Španělů ve střední Americe -, ani žádné jiné plány na obracení na víru. Až do poloviny století zdaleka neměli vojenskou převahu nad indickými státy. V Bengálsku, kde se stále více soustřeďovaly britské zájmy, dosáhli vzájemně výhodné smlouvy s místním knížetem Nabobem. Až po zhroucení této „spolupráce“, která vyvolala následnou řetězovou reakci sporů, se teprve zrodila myšlenka na ovládnutí. V roce 1755 Robert Clive, budoucí dobyvatel Bengálska, vyjádřil dosud nemyslitelnou myšlenku: „Musíme se sami stát naboby.“ Od té doby Britové (v rámci polycentrického indického státního systému) pokračovali ve strategii podmaňování opakovaně přerušované fází mrtvého bodu v jednání a fází konsolidace. Až do konce koloniálního období v roce 1947 stovky zdánlivě autonomních knížectví sice dále existovaly, ale po roce 1818 se Britové mohli považovat za „rozhodující mocnost“ na subkontinentu.

Východoindická společnost pokračovala v obojaké hře jako obchodní společnost a státní organizace. Za neustálého dozoru londýnské vlády prováděla vojenskou expanzi v mocenské sféře s postupným zřizováním koloniálních struktur, které v hrubých rysech procházely typickým pořadím kroků:

1) zajistit účinný obchodní monopol;

2) zajistit vojenskou převahu a odzbrojení domorodých sil;

3) vytvořit systém vybírání daní;

4) stabilizovat vlády pomocí zákonných nařízení a vytvoření byrokratické administrativy;

5) zasahovat do domorodé společnosti za účelem sociálních a dobročinných reforem.

Tohoto pátého bodu bylo dosaženo počátkem 30. let 19. století. Nejenže období evropské nadvlády nad vysoce civilizovanými asijskými společnostmi začalo v Indii, ale Indie se také stala prototypem vykořisťování kolonie bez osadníků, modelem britské expanze v dalších částech Asie a Afriky. […]

OSTERHAMMEL, Jürgen: Colonialism. A theoretical overview. Princeton 2002, s. 15-16, 21-22, 31-33.