Johann Gottlieb Fichte: K německému národu (1808)

První, původní a skutečné přirozené hranice států tvoří mimo pochybnost jejich vnitřní hranice. Ti, kteří mluví stejným jazykem, jsou spojeni jeden s druhým velkým množstvím neviditelných vazeb dlouho před počátkem jakéhokoliv lidského umění. Rozumí jeden druhému a mají sílu k tomu, aby si rozuměli lépe a lépe. Patří dohromady a jsou v podstatě nerozdělitelným celkem. Celkem, u něhož by absorbování a míšení jakýchkoliv jiných lidí různého původu a jazyka vedlo ke zmatku a násilnému rozrušení dokonce i pokroku v kultuře. Z těchto vnitřních hranic, které jsou narýsované duchovní povahou samotného člověka, vyplývá hodnocení vnějších hranic pomocí obydleného místa. Podle přirozeného pohledu na věci to není tak, že člověk nepřebývá mezi určitými horami a řekami, které by byly lidmi, ale naopak člověk přebývá pospolu. A jestliže to jejich štěstí tak zařídilo, jsou ochraňováni řekami a horami, protože byli lidmi již podle zákona přírody, který je mnohem vznešenější.

A tak byl německý národ umístěn - dostatečně vnitřně spojený pomocí společného jazyka a společného způsobu myšlení, dostatečně oddělený od ostatních obyvatel - do střední Evropy jako zeď, jež odděluje si nepodobné rasy.

To, že by to takto mělo zůstat, nevyhovovalo sobeckosti cizích zemí, jejichž kalkulace nehleděly dále, než o krok vpřed. Shledaly německou odvahu prospěšnou na vedení svých válek a německé ruce užitečné k popadnutí lupu svých rivalů. Musely být nalezeny prostředky, aby se dosáhlo takovéhoto konce a cizí (zahraniční) mazanost dosáhla snadného vítězství nad německou upřímností a nedostatkem podezření. Byly to cizí země, které jako první využily rozdělení mysli, zapříčiněnou náboženskými spory v Německu. V Německu, které představovalo v malém měřítku stav křesťanské Evropy jako celku. Cizí země, tvrdím, využily těchto sporů k rozbití blízké vnitřní jednoty Německa do oddělených a nespojitelných částí. […]

Cizí státy věděly, jak představit každý z těchto separovaných států, které se vyvíjely jako část jednoho národa, který neměl žádného nepřítele, kromě těchto cizích států, a byl bez pochybností, kromě té obvyklé, že se (Německo) samo stane sjednocenou silou proti svůdné dovednosti a mazanosti cizích států. Cizí státy, tvrdím, věděly, jak představit všechny tyto státy jeden druhému jako přirozeného nepřítele, před kterým se musí mít každý stát neustále na pozoru. Na druhou stranu věděly, jak to udělat, aby se německým státům jevily jako přirození spojenci proti nebezpečí, které je ohrožovalo od vlastních krajanů, aby se jevily jako spojenci, jejichž akce musí (německé státy) hned podporovat s veškerou svou silou. Stalo se tak jen díky nepřirozenému spojení, že ze všech sporů, jež mohly nastat z jakékoliv příčiny ve starém světě nebo v novém světě, se staly spory německých ras mezi sebou. Každá válka - nezáleží, co ji zapříčinilo - musela být vybojována na německé půdě a s německou krví; každé narušení rovnováhy muselo být v tom národě vyrovnáno. […] Německé státy, jejichž oddělená existence byla sama v rozporu s veškerou přirozeností a s veškerým rozumem, byly donuceny - aby se s nimi počítalo - jednat jako protiváha různých sil v systému evropské rovnováhy, jejichž směr německé státy slepě a bez své vlastní vůle následovaly. Stejně jako v mnoha zahraničních státech patří občané k té či oné straně nebo volí tuto či tamtu alianci, ale žádné označení neexistuje pro ty, kteří patří ke straně své vlastní země, což je případ Němců. Po dost dlouhou dobu patřili jen k té či oné straně, a málokdy lze potkat někoho, kdo podporuje stranu Němců a byl toho názoru, že by si tato země měla vytvořit spojenectví sama se sebou.

Seberme odvahu a podívejme se na klamnou vizi universální monarchie, kterou lidé začínají vyzvedávat namísto rovnováhy, jež po nějaký čas rostla značně absurdně. Pochopme, jak odporná a v rozporu se střízlivým uvažováním tato vize je. Duchovno dokáže býti zastoupeno v mnoha stupních odlišnosti jak v jednotlivcích, tak v jejich celku, tedy v lidech. Pouze tehdy, když se každý národ vyvine a zformuje v souladu se svými specifickými přednostmi, a pouze tehdy, když v každém národě bude jedinec zformován v souladu s těmito obecnými přednostmi, stejně jako v souladu se svými vlastními přednostmi, poté a jenom za těchto podmínek, se vytvoří obraz pravého božství. Jen v neviditelných kvalitách národů, jen v těch, které jsou skryty před jejich vlastníma očima – přednostech jako prostředcích kontaktu těchto národů se zdroji původních kvalit – jen tam lze nalézt záruku jejich současné a budoucí hodnoty, ctnosti a zásluh. Jestliže jsou tyto přednosti otupeny přísadami a obroušeny třením, všednost, která nastane, způsobí, že všichni lide splynou v uniformitě a v kolektivu, což bude zároveň jejich zánikem.

FICHTE, Johann Gottlieb: Thirteenth Address, Addresses to the German Nation. New York 1968, s. 19091,19394,19798.

http://www.indiana.edu/~b356/texts/Fichte.html