Oscar Wilde: Duše člověka za socialismu (1891)

Se zrušením soukromého vlastnictví budeme mít pravý, krásný, zdravý individualismus. Nikdo nepromarní život hromaděním věcí a symbolů věcí. Člověk bude žít. Žít je ta nejvzácnější věc na světě. Většina lidí přežívá, nic víc.

Otázkou je, jestli jsme kdy poznali plné vyjádření osobnosti kromě vyjádření na imaginativní umělecké rovině. V jednání nikdy. Caesar, říká Mommsen, byl úplný a dokonalý muž. Ale Caesar byl tak tragicky nejistý! Kdekoliv je člověk, který představuje autoritu, je také člověk, který se autoritě vzpírá. Caesar byl velmi dokonalý, ale jeho dokonalost se ubírala příliš nebezpečnými cestami. […] Když řeknu dokonalý člověk, myslím tím někoho, kdo se rozvíjí za dokonalých podmínek, někoho, kdo není zraněn, ani se netrápí, není zmrzačený, ani v nebezpečí. Většina osobností byla nucena být rebely. […]

Pravá osobnost člověka bude skvělá věc - až ji poznáme. Poroste přirozeně a prostě jako květina nebo jako roste strom. Nebude žít v konfliktu. Nikdy se nebude přít ani hádat. Nebude věci přezkoumávat. Bude všechno vědět. A přesto se nebude zaobírat znalostmi. Bude mít zdravý rozum. Hodnota osobnosti se nebude měřit materiálními věcmi. Člověk nebude mít nic. A přesto bude mít všechno, a cokoliv z toho si někdo vezme, on stále bude mít, tak bude bohatý. Nebude se pořád plést do záležitostí jiných nebo je žádat, aby byli jako on. Bude je milovat, protože jsou jiní. A přece, ačkoliv se nebude plést do cizích záležitostí, bude všem pomáhat, protože krásná věc nám pomáhá tím, že je, čím je. Osobnost člověka bude velmi obdivuhodná. Bude tak obdivuhodná, jako osobnost dítěte.

Křesťanství jí bude v rozvoji pomáhat, budou-li si to lidé přát; ale pokud si to lidé přát nebudou, jistě se bude přesto rozvíjet. Protože se sama nebude trápit minulostí, ani se nebude starat, zda se věci staly, či nestaly. Ani nebude uznávat žádné jiné zákony kromě svých vlastních, ani žádnou jinou autoritu kromě své. Přesto bude mít ráda ty, kteří požadují posílení autority, a bude o nich často mluvit. A Kristus byl jedním z nich. […]

Je třeba poznamenat, že individualismus nepřistupuje k člověku s nějakými pokryteckými frázemi o povinnosti, což pouze znamená dělat to, co jiní lidé chtějí, protože si to přejí; nebo s nějakými odpornými frázemi o sebeobětování, což je jen pozůstatek brutálního zmrzačení. Vlastně na člověka neklade vůbec žádné požadavky. Vychází přirozeně a nevyhnutelně z člověka. To je bod, ke kterému směřuje veškerý vývoj. To je diferenciace, ke které spějí všechny organismy. To je dokonalost, která tkví v každém způsobu života a ke které každý způsob života podněcuje. A tak individualismus nevyvíjí na člověka žádný nátlak. Naopak, říká člověku, že by neměl strpět, aby byl na něho vyvíjen nějaký nátlak. Nesnaží se nutit lidi, aby byli dobří. Ví, že lidé jsou dobří, když je nechá být. V člověku se individualismus projeví sám od sebe. Individualismus se tak nyní v člověku projevuje. Ptát se, jestli je individualismus reálný, je jako ptát se, jestli je reálný vývoj. Vývoj je životním zákonem a neexistuje jiný vývoj než směrem k individualismu. […]

Člověku ani nebude chybět. Protože to, o co člověk usiluje, vlastně není ani bolest, ani radost, ale prostě život. Člověk usiluje o to, aby žil intenzivně, naplno, dokonale. Když to dokáže, aniž by omezoval jiné nebo to kdy dovolil, a to, co dělá, je mu zcela příjemné, bude duševně i tělesně zdravější, ušlechtilejší, bude více sám sebou. Radost je reakce přírody, její znamení souhlasu. Když je člověk šťastný, je v souladu sám se sebou a svým okolím. Nový individualismus, v jehož prospěch socialismus pracuje, ať už chce, nebo ne, bude v dokonalé harmonii. Bude tím, o co se snažili Řekové, ale co s výjimkou svých myšlenek nemohli plně uskutečnit, protože měli otroky a živili je. Bude tím, o co se snažila renesance, ale co mimo umění nemohla plně uskutečnit, neboť lidé měli otroky a mořili je hladem. Individualismus bude dovršen a každý člověk jeho prostřednictvím dospěje ke své dokonalosti. Nový individualismus bude novým helénismem.

WILDE, Oscar: The Soul of Man under Socialism. London 1912, s. 20, 21-22, 23-24, 85-86, 98-99.