Archiv

Archiv, slovo řecké, česky listovna, znamená místo, kde se ukládají a chovají listiny i jiné spisy, ježto se vztahují buď na jistou rodinu, na jistý duchovní neb světský spolek, ústav nebo řád, na obec, kraj aneb i na celou zem. Kterak listovny dle rozličného jich obsahu náležitě se mají zřizovati, ustanovuje věda archivní. Správce listovny slove archivář, jehož úřad záleží v tom, aby řídil pořádání i opatrování listovny, a když listin některých potřeba jest, aby dohlížel, by byly vyhledány a potom opět náležitě uloženy. Povinen jest, tajné věci listovny své bedlivě v tajnosti zachovati; jinak ale, co k veřejnosti se hodí, k bádání vědeckému všemožně propůjčovati. Archivní právo zavírá v sobě právní zásady, ježto k listovnám se vztahují. Zda-li která listina pravá jest čili nepravá, rozhoduje způsobem kritickým diplomatika. Nejznamenitější archiv na světě co do bohatosti jest zajisté Archiv benátský, obsahující ne méně než 8,664,700 svazků listin. Písemnosti tam uložené týkají se dějin celého světa, an se Republika benátská za dob květu svého stýkala se všemi státy. Jmenovitě dějiny jihoslovanské mohly by odtud nabýti mnohého objasnění. […] (Riegrův slovník naučný, 1885)

[1]

Archiv jest sbírka písemných - popřípadě také tištěných - památek rázu úředního, jež jsouce důležity pro dějinný nebo právní vývoj buď jednoho, buď více předmětů, mají v přítomnosti či v budoucnosti posloužiti vědě, správě veřejné nebo soukromým zájmům za doklad. Dále nazýváme a-em také místo, kde chovají se památky toho druhu - archiválie. […] Od a-vu lišiti jest registraturu (listovnu), jež má býti sbírkou úředních spisův o věcech úplně ještě nevyřízených, jež mají býti po ruce ku běžným potřebám. Spisy o věcech zcela projednaných nepatří již do registratury, nýbrž do a-u. […] A-y dělí se na veřejné a soukromé. K veřejným a-ům počítají se a-y státní, zemské, krajské, okresní, městské, obecní; též do jisté míry, a zvláště v starších dobách, počítaly se k nim a-y předních osob stavovských a a-y osob hromadných (universit, jiných škol, klášterů, spolků, cechův atd.) Soukromý a. může si zaříditi kdokoliv. […] A. má znamenitou cenu v příčině správy státní, neboť poskytuje bezpečný obraz vývoje života státního v přemnohých odvětvích jeho, vědě pak vykonal služby převzácné, v první řadě ovšem dějezpytu, avšak i mnohé jiné nauky čerpaly z něho. Význam a-u, jež bývaly druhdy co neúzkostlivě uzavírány, vzrostl pro vědu od té doby, kdy po udělení stejných práv všem občanům počaly se otvírati a staly se přístupnými i badatelům. […] Německo má převahu a-ů veřejných nad soukromými a obrací k nim vůbec péči velmi bedlivou. […] Ve Francii vynikají a. národní v Paříži […], pak a. ministerstva zahraničních záležitostí v Paříži, v němž od roku 1660 neschází ani jediný dokument diplomatický. […] V Itálii nadvažují a-y soukromé. […] V Anglii hledí zcentralizovati a-y v nově založené budově Record Office v Londýně. […] (Ottův slovník naučný, 1889)

[2]

Archiv, česky listovna […], sbírka památných úředních listin obsahu právnického neb dějepisného, ustanovených, aby byly zachovány budoucnosti. […] Ve Vídni jsou c. a k. dvorní archiv, císařského domu a archiv státní, jehož správu řídí ministerstvo zahraničních záležitostí, dále důležité archivy při ministerstvech války, financí a jiných. Místodržitelské (a zemské) archivy jsou v říši naší nejdůležitější ve Štýrském Hradci, Inšpruku a Praze. […] "Archivy" dále zovou se četné časopisy a spisy vydávané vynikajícími spolky a jednotami v Čechách. […] (Velký lidový slovní naučný, 1907)

[3]

Archiv, souhrn psaných, rýsovaných, tištěných a jinak reprodukovaných dokumentů, vzešlých z činnosti správních orgánů a účelně schovávaných k potřebám majitele i k hist. bádání. V širším významu účelně zřízený ústav, spravující písemné památky (archiválie) správního celku, jehož je součástí. A. vzniká z úřední registratury (v.t.) skartací. […](Masarykův slovník naučný, 1925)

[4]

Archiv […] uspořádaná sbírka spisů, které pocházejí ze správní činnosti a které jsou vyčleněny z běžné agendy; mimoto místa, ve kterých jsou tyto spisy uloženy. […] Archiv je na rozdíl od knihovny či muzea organizován nezávisle na osobním lidském zájmu nebo horlivosti nějakého „sběratele“ podle jednacího pořádku správního úřadu, ze kterého pochází. Minimálně v německém jazykovém úzu se archiv od registratury odlišuje tím, že na rozdíl od běžné agendy uchovává vybrané listiny, akta a knihy, zatímco registratura stále ještě slouží bezprostřednímu správnímu chodu. […] (Der Grosse Brockhaus, 1928)

[5]

Archives […] Starobylé listiny, knihy, rukopisy a jiné důležité písemnosti vztahující se k dějinám státu, města, rodiny apod.; místo, kde se uchovávají. Shromaždiště akt, zákonů apod. (Nouveau Petit Larousse illustré, 1929)

[6]

Archiv v moderním slova toho smyslu vyvíjí se teprve na sklonku 19. stol. Arci také doba dřívější uchovávala písemné památky, znala jednak a-y, v nichž uloženy byly písemnosti starší, aby byly základem hist. bádání, jednak spisovny, v nichž k praktickým účelům administrativy uchovávány byly pozůstatky nedávné činnosti úřední. Na rozdíl od doby starší, jejíž láska se jednostranně obracela jen k takovým písemnostem, které obestíralo romantické kouzlo dávnověku, novější nazírání žádá, aby pro budoucnost zachovány byly vůbec veškeré písemnosti, které mohly míti význam ať pro řády právní, ať pro vědecké poznání, ať pro praktickou potřebu veř. správy. […] Úkol a-ů a archivářů, rozsah i význam jejich působnosti novým tímto nazíráním neobyčejně vzrostl. Kdežto dříve a-em bylo jen několik skříní starých pergamenů a několik síní starých knih a akt, a-y moderní jsou obrovské, zvlášť k účelu tomu postavené budovy. […] Pokud se a-u samého týče, vítězí znenáhla nazírání, že a. je podstatou svou vědecký ústav. […] Nové toto nazírání na úkoly a-u vyvíjelo se postupně a jen postupně je uskutečňováno, v různých státech různě. V čele vývoje kráčela Francie, pak též Itálie, Holandsko a Německo. […] Nizozemští archiváři dali činnosti archivářově pevný teoretický i praktický základ. Jim vděčíme za moderní archivní nauku. […] Holandští archiváři poznali, že pokrok na poli nauky archivní si především žádá logického ujasnění úkolu a podstaty a-u. A. v obvyklém slova smyslu je skladiště písemností rozmanitých a rozmanitého původu (podle hol. terminologie: archivní depôt). Kdežto dříve a-y pořádány byly rozmanitě podle osobní záliby archivářovy, hol. archiváři poznali, že a. lze účelně pořádati a popisovati jen tak, jestliže rozeznáme jeho organické součásti. […] A. ve vlastním slova smyslu je tedy organický celek. Nelze jej uměle stvořiti sbíráním akt, rukopisů a pod… Provenienční princip stejně jako archivní organizace a zákonitá ochrana písemných památek staly se vůdčími hesly soudobého archivnictví. […] Čsl. republika jednotné archivní organizace posud nemá. Je to jedno z neblahých dědictví po bývalé monarchii rakousko-uherské. […] Teprve obnova samostatnosti umožnila i u nás na poli archivním další rozvoj. Především napravena byla dávná křivda a navrácena aspoň část toho, oč Vídeň naše země byla ochudila. […] Stále naléhavěji se objevuje nutnost zákona na ochranu památek, jenž by umožnil chrániti veškeré ohrožené a-y soukromé. Stejně naléhavě pociťována je potřeba zákona archivního. […] Třebaže v prvém desetiletí bylo u nás na poli archivním mnoho vykonáno, zbývá tedy stále ještě více úkolů neřešených. […] (Ottův slovník naučný nové doby, 1930)

[7]

Archiv […] sbírka listin; způsob uložení listin; často název vědeckých časopisů. […] (Beckmanns Neues-Lexikon mit Welt-Atlas, 1940)

[8]

Archive, název (obecně používaný v plurálu) v užším slova smyslu označující budovu, ve které jsou uchovány dokumenty, listiny a jiné písemnosti náležející nějakému státu, společnosti či rodině […] , ale nyní se v širším slova smyslu používá pro označení dokumentů samotných. […] (Encyclopaedia Britannica, 1946)

[9]

Archives […] dokumenty u nichž je třeba neustálé ochrany. Archivy mají dvojí význam a použití. Na prvním místě jsou evidencí aktivit a zákonných práv organizací nebo jednotlivců a v případě potřeby se mohou stát důležitým pro zachování zákonných práv a pořádků. Současně jsou veřejné archivy nezbytné pro ochranu vlastnictví a jiných zákonných práv občanů. Archivy zároveň tvoří nepřekonatelný zdroj informací vztahujících se k politickému, sociálnímu, ekonomickému a technologickému vývoji minulosti: informace, která je nezbytným předpokladem pro pochopení vývoje a problémů moderní společnosti. […] Ve východní Evropě, kde druhá světová válka zapříčinila těžké a nenahraditelné škody, měly velký vliv ruské archivní výdobytky. Bolševická revoluce vytěžila z rozpadu carské administrativy a z přivlastnění si carských dokumentů tím, že zřídila archivní instituce a archivní depoty na všech vládních úrovních, přesně sledujíc komplikovanou mocenskou hierarchii. Tento sovětský model byl jako archivní vzor a nástroj politické propagandy převzat ostatními zeměmi za železnou oponou včetně NDR. […] (Collier’s Encyclopedia, 1960)

[10]

Archív […] 1. souhrn písemných a jiných příbuzných památek dokumentární povahy, který vznikl výběrem pro účely správní a věd. z materiálu nashromážděného organickou činností úřední (archivní fond); 2. budova, v níž je a. uložen; 3. věd. ústav shromažďující, uchovávající a vědecky zpracovávající a. v něm uložené. A. v ČSSR tvoří jednotnou archivní organizaci, jejímž řídícím orgánem je Archivní správa ministerstva vnitra. […] (Příruční slovník naučný, 1962)

[11]

Archives […] Starobylé listiny, knihy, rukopisy a jiné důležité písemnosti vztahující se k dějinám státu, města, rodiny apod.; místo, kde se uchovávají. Shromaždiště akt, zákonů apod. (Nouveau Petit Larousse, 1970)

[12]

Archív […] 1. souhrn písemných a jiných příbuzných památek dokumentární povahy, který vznikl výběrem pro správní a věd. účely; 2. budova nebo místnost, v níž je a. uložen; 3. věd. ústav shromažďující, uchovávající a vědecky zpracovávající a. v něm uložené. A. vytvářejí v ČSR a SSR jednotnou archivní organizaci, jejímž řídícím orgánem je Archivní správa min. vnitra ČSR a SSR. Tuto organizaci tvoří ve smyslu archívního zákona (1974) […] (Ilustrovaný encyklopedický slovník, 1980)

[13]

Archives […] úložiště pro organizovaný soubor dokumentů vyprodukovaných nebo zaslaných veřejné, poloveřejné, ústavní či obchodní organizací při vyřizování jejich záležitostí a uchované jimi nebo jejich nástupci. Termín archiv, který označuje soubor dokumentů samotných, pochází z francouzštiny a je spolu s termíny odvozenými používán ve většině zemí kontinentální Evropy a v Severní a Jižní Americe. Názvů records a record office se používá ve Velké Británii a v některých částech britského Commonwealthu. Ačkoliv instituce archivů a jistého druhu archivní správy je možné vysledovat již od dob starověku, archivy a archivní správa jak jim rozumíme dnes se datují až od Francouzské revoluce. […] (The New Encyclopaedia Britannica, 1991)

[14]

Archives […] Archivy jsou tvořeny celky dokumentů, které vyplývají z aktivity jedné instituce nebo jedné fyzické či právnické osoby. […] Původ a způsob vzniku odlišuje archivy od jiných typů sbírek, především od sbírek knih, které se nazývají knihovnami. Ty nejsou výsledkem institucionálních či osobních aktivit, ale výsledkem výběru. […] Knihovny a sbírky jsou složeny ze sebraných dokumentů; archivy jsou uchovanými dokumenty […] (Encyclopaedia Universalis, 1996)

[15]

Archives […] 1. Staré dokumenty týkající se nějaké rodiny, skupiny lidí, společnosti, místa, struktury, státu. 2. Zařízení, které tyto dokumenty uchovává […] (Dictionnaire Hachette Encyclopedique illustré, 1997)

[16]

Archív 1. archívní fond, např. osobní, rodinný, rodový; 2. instituce, v níž jsou ukládány archiválie za účelem jejich ochrany, bezpečného uložení a zpracování pro vědecké a praktické potřeby […] 3. budova nebo prostor sloužící k uložení archiválií; 4. záložní kopie informačního souboru; 5. název periodik nebo edičních řad, např. Archiv český; 6. správní archív, meziarchív, tj. zařízení pro uložení písemností s dlouhými skartačními lhůtami, v němž se provádí skartační řízení, pořádání a inventarizace archiválií před jejich předáním do archívu. (Diderot. Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích, 1999)

[17]

Archiv, 1. soubor nosičů informací dokumentární povahy, vznikající výběrem z dokumentů institucí nebo osob pro věd. n. správní účely; 2. instituce shromažďující, zpracovávající a pečující o archiválie podle určené příslušnosti za účelem jejich věd. i prakt. využití; 3. budova či místnost, kde je a. uložen; 4. inform. oblast výpočetního střediska nebo vymezená paměťová média, na nichž jsou uskladněny datové nosiče jako disky, pásky, které obsahují archivní data, data pro následné evidenční nebo kontrolní účely. (Universum. Všeobecná encyklopedie, 2000)

[18]

Archivnictví je běh na dlouhou trať. (Rok 2000 - vysokoškolský pedagog během přednášky)

Archiv je fajn, když tam člověk přijde na 4 až 5 hodin. (Rok 2000 - vysokoškolský pedagog během přednášky)

Nejlepší badatel pro archiváře je ten, který už odchází. (Rok 2001 - vysokoškolský pedagog během přednášky)

Otázka „Co je a k čemu je historie“ byla vyřčena už mnohokrát; svým způsobem je to pro historii „věčná otázka“. Zvolme nejčastější odpověď - historie je věda. A ta bývá zase definována jako systém poznatků. V této definici je však skryt […] podstatný problém: Toto chápání vědy se totiž soustřeďuje především na výsledek vědeckého bádání, méně na jeho samotný průběh, na cestu, kterou se k systému poznatků probíráme. […] A jaká je to cesta? [...] Vymezují ji dva charakteristické […] mýty. […] Mýtus pramene a mýtus archivu. Mýtus pramene se opírá o představu, že je to pramen, z něhož historické poznání vychází. Asi není třeba dokazovat, že tomu tak není - pramen sám o sobě k poznání historické skutečnosti nestačí, nikdy nestačil a ani stačit nebude. Pramen je konstrukt vytvořený jistou koncepcí historického poznání, tedy historické vědy. A jako takový už sám v sobě obsahuje mimopramenné informace, pominu-li prostou skutečnost, že k tomu, abychom mohli pramen interpretovat, potřebujeme další nemalý informační rezervoár. Mýtus archivu vychází z mýtu pramene. Archiv je v mnou užitých alegoriích institucionalizací pramene. Archiv pak vzniká jako trezor už uznaných pramenů, je potvrzením minulosti, tedy potvrzením jisté interpretace minulosti. Dovolím si položit […] provokativní otázku: Má být univerzita archivem? Obávám se, že nalezneme nejeden symptom toho, že má alespoň archivní zákoutí. Ve výuce historie se jedno z nich skrývá ve stylu výuky, který minulost předkládá jako úkol k osvojení. Historie se tak stává jako by uzavřenou, nevstupující do dialogu. Mizí tak ono hlubinné tázání […], přiznané tázání se vyučujícího a učícího se. Jen v tomto tázání může poznání vystupovat jako výchova ke kritickému myšlení. Právě v tomto bodě se ovšem k nám natáčí druhá z tváří mýtu pramene: kritické myšlení musí mít svůj pevný bod, poskytující poznání (relativnímu samozřejmě) jistotu. Nelze se zříci kritického myšlení, jako se nelze zříci pramene. Avšak i jistota musí být předmětem dialogu, porozumivého střetávání se, kde se pravda rodí v rozhovoru, kde není vlastnictvím jednoho nebo druhého. […] (Rok 2001 - slova prof. PhDr. Zdeňka Beneše, CSc. pronesená na 3. historickém diskusním fóru o výuce historie na vysokých školách)

[19]


[1] Riegrův slovník naučný. Díl 1, Praha 1885, s. 311.

[2] Ottův slovník naučný. Díl 2, Praha 1889, s. 691-696.

[3] Velký lidový slovník naučný. Praha 1907, s. 326-327.

[4] Masarykův slovník naučný. Díl 1, Praha 1925, s. 250.

[5] Der Grosse Brockhaus. Band 1, Leipzig 1928, s. 640-641.

[6] Nouveau Petit Larousse illustré. Paris 1929, s. 1215.

[7] Ottův slovník naučný nové doby. Díl 1, Svazek 1, Praha 1930, s. 233-237.

[8] Beckmanns Neues-Lexikon mit Welt-Atlas. Wien 1940, s. 203.

[9] Encyclopaedia Britannnica. Volume 2, Chicago 1946, s. 288.

[10] Collier’s Encyclopedia. Volume 2, New York - Toronto 1960, s. 126-128.

[11] Příruční slovník naučný. Díl 1, Praha 1962, s. 107-108.

[12] Nouveau Petit Larousse. Paris 1970, s. 63.

[13] Ilustrovaný encyklopedický slovník. Díl 1, Praha 1980, s. 114.

[14] The New Encyclopaedia Britannica. Volume 1, Chicago 1991, s. 530-531.

[15] Encyclopaedia Universalis. Corpus 2, Paris 1996, s. 888-889.

[16] Dictionnaire Hachette Encyclopedique illustré. Paris 1997, s. 104.

[17] Diderot. Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. I, Praha 1999, s. 205.

[18] Universum. Všeobecná encyklopedie. Díl 1, Praha 2000, s. 281.

[19] BENEŠ, Zdeněk: Historie na vysokých školách - Jak a k čemu? In. www.clavmon.cz [cit. 13. 06. 2002].