Dohoda mezi Francouzskou republikou a Spojenými státy americkými o odstoupení Louisiany (Paříž, 30. 4. 1803)

První konzul Francouzské republiky ve jménu francouzského lidu a prezident Spojených států amerických chtějí předejít každé příčině nedorozumění v diskutovaných věcech zmíněných v článcích 2 a 5 Konvence z 8. Vendémiairu roku IX (30. září 1800). Vzhledem k Spojenými státy reklamovaným právům a na základě dohody uzavřené v Madridu 27. října 1795 mezi Jeho katolickým Veličenstvem a již zmiňovanými Spojenými státy, chtějí obě strany [Francie a Spojené státy] hlouběji upevňovat vztahy jednoty a přátelství, jež byly mezi oběma státy nastoleny již zmíněnou Konvencí, a vzájemně jmenovaly velvyslance: První konzul Francouzské republiky ve jménu francouzského lidu jmenoval občana Françoise Barbé Marboise, ministra pokladu; prezident Spojených států amerických pak prostřednictvím a na doporučení a se svolením Senátu Spojených států Roberta R. Livingstona, ministra velvyslance Spojených států, a Jamese Monroea, ministra velvyslance a zvláštního vyslance Spojených států u vlády Francouzské republiky; tito uvedení se po výměně svých plných mocí dohodli na následujících článcích:

ČLÁNEK 1. Vzhledem k článku 3 dohody uzavřené 9. Vendémiairu roku IX (1. října 1800) na Saint-Ildephonse mezi Prvním konzulem Francouzské republiky a Jeho katolickým Veličenstvem bylo dohodnuto následující: „Jeho katolické Veličenstvo slibuje a zasazuje se ze své strany přenechat Francouzské republice šest měsíců po plném a úplném splnění uvedených podmínek a ustanovení týkajících se Jeho váženého přítele, vévody parmského, kolonii či provincii Louisianu o stejné rozloze, jakou má v současném španělském držení a jakou měla v době, kdy ji vlastnila Francie, a kterou musí mít i po případných následných dohodách mezi Španělskem a jinými státy.“

V rámci dohody - jmenovitě článek 3 - má Francouzská republika nezpochybnitelný nárok na oblast a vlastnictví tohoto teritoria, První konzul republiky, který chce podati důkaz nezlomného přátelství ke Spojeným státům, postupuje jim ve jménu Francouzské republiky toto teritorium - a to navždy, v plné svrchovanosti a se všemi náležitými právy, jež byla získána Francouzskou republikou na základě již zmíněné dohody uzavřené s Jeho katolickým Veličenstvem.

ČLÁNEK 2. V postoupení učiněném předchozím článkem jsou zahrnuty též k Louisianě přilehlé ostrovy, prostranství a veřejná místa, volná půda, všechny veřejné budovy, opevnění, kasárny a jiné budovy, které nejsou ve vlastnictví žádné osoby. Archivy, písemnosti a dokumenty přímo se vztahující k území Louisiany, k její svrchovanosti a k závislým územím nechť jsou dány do vlastnictví komisařů Spojených států a nechť jsou následně předány v dobrém stavu místním úředníkům a soudcům, kterým je těchto písemností třeba.

ČLÁNEK 3. Obyvatelé postoupených území budou včleněni do unie Spojených států, co nejdříve, jak jen bude možné, budou podle zásad federální ústavy požívat všech práv, výhod a imunity občanů Spojených států a zároveň nechť si podrží a uchovají všechny své svobody, majetky a též náboženské vyznání a jeho svobodné praktikování.

ČLÁNEK 4. Francouzskou vládou bude do Louisiany vyslán jeden komisař, aby dokončil všechny nezbytné administrativní úkony. A také aby obdržel, jestli k tomu ještě nedošlo, od vyslanců Jeho katolického Veličenstva jmenovanou zemi a její závislá území. A aby ji předal ve jménu Francouzské republiky vyslancům Spojených států.

ČLÁNEK 5. Bezprostředně po ratifikaci této dohody prezidentem Spojených států a v případě, že tak předběžně učiní i První konzul, komisař Francouzské republiky předá všechny vojenské pozice v Novém Orléansu a jiné části postoupeného teritoria komisaři či komisařům, které pro účel převzetí jmenuje prezident. Francouzské či španělské jednotky, jež se zde nachází, umožní obsazení svých pozic a v nejbližší možné době v průběhu tří měsíců od ratifikace dohody se nalodí.

ČLÁNEK 6. Spojené státy se zavazují dodržovat dohody, které by mohly být uzavřeny mezi Španělskem a domorodými kmeny a národy až do té doby, než Spojené státy a zmíněné kmeny a národy dají svolení k jejich nahrazení nově sjednanými a vhodnými dohodami.

ČLÁNEK 7. Pro obchodování Francie a Spojených států je vzájemně výhodné podporovat komunikaci mezi oběma národy, a to na omezenou dobu v prostoru postoupeném [Spojeným státům] v této smlouvě do té doby, než budou odsouhlaseny všeobecné úpravy vztahující se k vzájemnému obchodu obou národů. Obě smluvní strany ustanovují, že francouzské námořní lodě přijíždějící z Francie nebo z francouzských kolonií, přepravující pouze výrobky vyrobené ve Francii nebo ve francouzských koloniích, a španělské lodi přijíždějící přímo ze Španělska nebo ze španělských kolonií a přepravující pouze výrobky ze Španělska či ze španělských kolonií, budou přijímány po dobu dvanácti let v přístavu Nový Orléans a ve všech dalších legálně domluvených přístavech v oblasti, která je vyznačena touto smlouvou. Stejně tak se bude dít i s loděmi Spojených států přijíždějícími z Francie a ze Španělska nebo z jejich kolonií. Žádné z těchto lodí nebudou vystaveny většímu zdanění ze zboží nebo tonáže, než je tomu recipročně u lodí Spojených států. Během výše zmíněné doby nebudou mít žádné jiné národy právo na stejné výhody v přístavech na postoupeném teritoriu. Dvanáct let se počne počítat od doby tří měsíců po výměně ratifikací, jestliže se tak stane ve Francii, nebo tři měsíce poté, co je přijme francouzská vláda v Paříži, jestliže bude smlouva ratifikována ve Spojených státech. Je dobře patrné, že účelem tohoto článku je zvýhodnit výrobu, obchod, dopravu a loďstvo Francie a Španělska v oblasti dovozu, jenž bude uskutečněn Francouzi a Španěly do výše uvedených přístavů Spojených států, aniž by se cokoliv změnilo v pravidlech týkajících se exportu amerických produktů a zboží nebo v právu Spojených států vytvořit tato pravidla.

ČLÁNEK 8. Pro budoucnost a navždy - po uplynutí výše uvedených dvanácti let - nechť jsou francouzské námořní lodě ve výše zmíněných přístavech brány naroveň národům nejvíce preferovaným.

ČLÁNEK 9. Dílčí dohoda podepsaná dnes níže uvedenými ministry, která si bere za cíl zaplatit pohledávky náležející občanům Spojených států Francouzskou republikou z doby před 8. Vendémiairem roku IX (30. zářím 1800), je schválena. A je ratifikována ve stejné podobě a ve stejnou dobu oběma smluvními stranami zároveň, aby žádná ze stran neměla smlouvu ratifikovanou v jiné podobě. Každý další dílčí článek podepsaný ve stejnou dobu jako tato dohoda, závisející na definitivním rozřešení mezi oběma smluvními stranami, bude souběžně schválen a bude ratifikován ve stejné podobě, ve stejnou dobu společně.

ČLÁNEK 10. Tato dohoda bude ratifikována v náležité a odpovídající formě a její ratifikace si smluvní strany vymění v průběhu šesti měsíců po podepsání zplnomocněnými ministry, případně dříve, bude-li to možné. Zplnomocněnci podepsali výše uvedené články dohody jak v jazyce francouzském, tak v jazyce anglickém, nicméně berou na vědomí, že originál dohody je sjednán a zapsán v jazyce francouzském. A připojili též své pečeti.

Dojednáno v Paříži 10. Florealu roku XI Francouzské republiky (30. dubna 1803).

Barbé-Marbois - James Monroe - Robert R. Livingston

CLERCQ, Jules de (ed.): Recueil des traités de la France II. (1803-1815). Paris 1880, s. 59-62.