Karl Pearson: Národní život z pohledu vědy (19. 11. 1900)

Řeč pronesená v Newcastlu v listopadu roku 1900.

Z pohledu vědy jsou dvě otázky, jež můžeme nebo spíše musíme položit. 1/ Jaká je - z vědeckého hlediska - funkce národa? Jakou roli z pohledu přírodní historie hraje národní organizace v univerzálním zápase o existenci? 2/ Co nám může věda říci o nejlepších metodách jak připravit národ na jeho úkol? […]

Nyní - když jsme si uvědomili, že zákon dědičnosti je stejně nevyhnutelný jako zákon gravitace - přestaneme proti němu bojovat. Toto neznamená fatální rezignaci na přítomnost špatného rodu, ale vědomý pokus modifikovat jeho podíl v naší vlastní komunitě a v celém světě. Popíšu, co mám na mysli. Majitel cirkusu vezme vlka a s pomocí tréninku a výchovy, více či méně rozvážného použití jídla a biče, jej učiní zdánlivě poddajným a přátelským jako psa. Ale jednoho dne, když není biče, je docela možné, že se vlk obrátí proti svému majiteli či proti někomu jinému. […] Nevěřím, že způsob majitele cirkusu může mír trvalý úspěch. Nicméně věřím, že lze zcela domestikovat vlka stejně jako byl domestikován pes - stálým výběrem více poddajných členů komunity v průběhu několika generací, jejich chovem a odmítáním zbývajících. […]

Zdá se mi, že co jsem řekl o špatném rodu, platí pro nižší lidské rasy. Po kolik staletí, kolik tisíciletí drželi Kafirové a černoši velkou část Afriky, nerušeni bílým člověkem? Nicméně jejich mezikmenové zápasy nevytvořily civilizaci alespoň srovnatelnou s árijskou. Vzdělávejte a vychovávejte jak chcete, nevěřím, že uspějete v modifikaci rodu. Historie mi ukazuje jedinou cestu, jedinou možnou, kterou byla vytvořena vysoká úroveň civilizace. Jmenovitě zápas rasy s rasou a přežití rasy fyzicky a mentálně vhodnější. […]

Vědomě či nevědomě jeden druh života bojuje proti druhému a všechen život zápasí se svým prostředím. Bezpečnost společenského zvířete - jímž je v základě i člověk - závisí na intenzitě s níž se rozvinul sociální instinkt. Stabilita rasy zcela závisí na rozsahu intenzity, s níž ji ovlivňují sociální pocity. Rasa, jež dovolí fyzicky a mentálně silnějšímu Tomovi znemožnit existenci poněkud slabšího Jacka, nikdy neuspěje, když přijde na střetnutí s jinou rasou. Jack nemá žádný společný zájem s Tomem, utlačovaný bude mít jen stěží dobré podmínky pod novým pánem. To je důvod, proč žádná silná a trvalá civilizace nemůže být vybudována na otrocké práci, proč podřadná rasa konající manuální práci pro nadřazenou rasu nemůže vytvořit stabilní komunitu. To je důvod, proč nikdy nebudeme mít zdravý sociální stát v jižní Africe dokud bílý člověk nenahradí tmavého na polích a v dolech a dokud nebudou Kafirové vytlačeni zpět k rovníku. Národ organizovaný pro zápas musí být homogenním celkem, nikoliv směsí nadřazených a podřadných ras. Z tohoto důvodu každá nová země, kterou kolonizujeme bílými lidmi, je zdrojem síly. Každá země barevných lidí, nad kterou jednoduše vládneme, může být potřebná jako zdroj potravy a minerálního bohatství, ale není prvkem stability v naší komunitě a vždy musí být našimi státníky nahlížena s velkou starostí. […]

Zápas kmene proti kmeni a národa proti národu může mít svoji bolestnou stránku. Ale jako jeho výsledek vidíme postupný pokrok lidstva k vyšší intelektuální a fyzické efektivitě. Je zbytečné jej odsuzovat. Lze jen vidět, že existuje. A lze rozpoznat, co jsme jím získali - civilizaci a sociální solidaritu. Ale zatímco státník musí sledovat tento vnější zápas, […] musí být velmi opatrný, aby národ tiše neuhníval ve svém jádře. Musí se ujistit, že plodnost podřadných rodů je kontrolována a nadřazené rody podporovány. Musí se dívat s podezřením na cokoliv, co svádí fyzicky a mentálně schopnější muže a ženy, aby zůstali bezdětnými. Musí dbát o to, aby mozkové i svalové rezervy byly využity v oblastech, kde jich zdánlivě není potřeba, nebo aby byly přesunuty do nových zemí - i na úkor podřadných ras -, neboť k této rezervě se jistě obrátíme v dobách krize. […]

PEARSON, Karl: National Life from the Standpoint of Science. An Address delivered at Newcastle. November 19, 1900. London 1901, s. 13-14, 17-18, 19, 47-48, 58-59.