Henry Kissinger: Metternichova strategie po Vídeňském kongresu

Svatá aliance byla nejoriginálnějším aspektem vídeňského uspořádání. Její vznešený název odváděl pozornost od jejího funkčního významu, totiž od zavedení prvku mravní zdrženlivosti do vztahů mezi velmocemi. Zájem na přežití jejich domácích institucí vedl kontinentální státy, aby se vyvarovaly takových konfliktů, jaké byly v předcházejícím století samozřejmostí.

Bylo by však velice zjednodušující tvrdit, že slučitelné domácí instituce samy o sobě zaručují mírovou mocenskou rovnováhu. V 18. století všichni vládcové kontinentálních zemí vládli z Boží milosti - jejich domácí instituce tedy byly snadno slučitelné. Avšak titíž panovníci vládli s pocitem trvalosti a vedli spolu nekonečné války právě proto, že považovali své domácí instituce za nenapadnutelné.

Woodrow Wilson nebyl první, kdo věřil, že povaha domácích institucí určuje mezinárodní chování státu. Metternich byl téhož názoru, ale na základě zcela odlišného souboru premis. Zatímco Wilson věřil, že demokracie budou samou svojí podstatou mírumilovné a rozumné, Metternich je považoval za nebezpečné a nepředvídatelné. Zažil utrpení, které republikánská Francie připravila Evropě, a ztotožňoval mír s legitimním panováním. Očekával, že i kdyby korunované hlavy starodávných dynastií nezachovaly mír, zachovají alespoň základní strukturu mezinárodních vztahů. Tak se legitimita stala pojivem, které drželo mezinárodní pořádek pohromadě.

Rozdíl mezi wilsonovským a metternichovských přístupem k domácí spravedlnosti a mezinárodnímu pořádku má základní význam pro pochopení protikladných názorů Ameriky a Evropy. Wilson vedl křížovou výpravu za zásady, které považoval za revoluční a nové. Metternich se snažil institucionalizovat hodnoty, které považoval za starodávné. Wilson byl prezidentem země, která byla cílevědomě vytvořena k osvobození lidí. Byl přesvědčen, že demokratické hodnoty lze uzákonit a pak vtělit do zcela nových celosvětových institucí. Metternich reprezentoval zemi s dlouhou historickou tradicí, jejíž instituce se vyvíjely postupně, ba téměř nepozorovaně, a nevěřil, že práva lze vytvořit cestou zákona. Podle Metternicha „práva“ prostě existovala v povaze věcí. To, zda mají být potvrzena zákony či ústavami, bylo v podstatě technickou otázkou, která neměla nic společného s nastolením svobody. Metternich považoval zaručení práv za paradox: „Věci, které by měly být považovány za samozřejmé, ztrácejí svoji sílu, objeví-li se v podobě svévolných prohlášení… Stane-li se něco omylem předmětem zákonů, vede to jen k omezení - ne-li úplnému zrušení - toho, co mělo být chráněno.“

Některé z Metternichovým maxim byly pouhými účelovými racionalizacemi praktik rakouského impéria, které se nedokázalo přizpůsobit vznikajícímu novému světu. Metternich však také reflektoval racionalistické přesvědčení, že zákony a práva existují přirozeně, nikoli na základě libovůle. Jeho názory se utvářely v době Francouzské revoluce, která začala vyhlášením lidských práv a skončila hrůzovládou. Wilson vyšel z daleko příznivější národní zkušenosti. Patnáct let před vznikem moderního totalitarismu si nedokázal představit, že by vůle lidu mohla podlehnout bludům.

V povídeňském období hrál Metternich rozhodující úlohu v řízení mezinárodního systému a v interpretaci požadavků Svaté aliance. Byl nucen tuto úlohu převzít, protože Rakousko bylo díky své poloze přímo ohrožováno každou bouří a protože jeho domácí instituce byly stále neslučitelnější s nacionalistickými a liberálními trendy století. V Německu ohrožovalo postavení Rakouska Prusko a na Balkáně, kde žilo slovanské obyvatelstvo, na ně doléhalo Rusko. A ve hře zůstávala i Francie, která chtěla dobýt zpět to, čeho ve střední Evropě dosáhl Richelieu. Metternich věděl, že kdyby se tato nebezpečí změnila ve zkoušky síly, Rakousko by se bez ohledu na výsledek takového konfliktu vyčerpalo. Jeho politika tedy chtěla vytvořením mravního konsenzu zabránit krizím. Ty krize, jimž nebylo možno zabránit, chtěl odvracet diskrétní podporou každé zemi, která byla ochotna nést břemeno konfrontace - Velké Británii proti Francii v Nizozemí, Velké Británii a Francii proti Rusku na Balkáně a menším německým státům proti Prusku.

Metternichovy mimořádné diplomatické schopnosti mu umožnily učinit ze známých diplomatických truismů principy fungování zahraniční politiky. Podařilo se mu přesvědčit dva nejbližší spojence Rakouska, z nichž každý představoval pro rakouské impérium geopolitické nebezpečí, že ideologické nebezpečí představované revolucí je větší, než co jim nabízí jejich strategické příležitosti. Kdyby se bylo Prusko pokusilo využít německého nacionalismu, mohlo ohrozit rakouskou převahu v Německu o celou generaci dříve než Bismarck. Kdyby byli carové Alexandr I. a Mikuláš I. uvažovali pouze z hlediska ruských geopolitických možností, byli by využili rozpadu Osmanské říše daleko rozhodněji ke škodě Rakouska - což učinili později v 19. století jejich nástupci. Oba se zřekli svých výhod, protože by to znamenalo ohrožení dominantního principu statu quo. Rakousko, které bylo po Napoleonově útoku zdánlivě na smrtelné posteli, mohlo díky Metternichovu systému přežít dalších sto let. […]

Metternichův styl byl střízlivý a jeho cíle umírněné. „Neoddáváme se abstraktním idejím, přijímáme věci takové, jaké jsou, a pokoušíme se maximálně obrnit proti bludným představám o skutečnosti.“ A jindy pravil, že „nic hmatatelného nelze definovat frázemi, jako je obrana civilizace, frázemi, které se při bližším prozkoumání rozpustí v nic“.

Metternich se takovýmito postoji pokoušel ubránit rozbouřené době. Okamžitě po porážce Napoleona v Rusku, ještě než se ruská vojska vůbec dostala do střední Evropy, Metternich rozpoznal, že Rusko představuje potenciální dlouhodobou hrozbu. V době, kdy se sousedé Rakouska soustřeďovali na osvobození z francouzského jařma, Metternich podmiňoval účast Rakouska na protinapoleonské koalici vypracováním válečných cílů, které by byly slučitelné s přežitím kymácející se říše. Metternichův postoj byl přesně opačný tomu, který zaujaly za druhé světové války demokratické státy, když se dostaly do podobného postavení vůči Sovětskému svazu. Spolu s Castlereaghem a Pittem Metternich věřil, že silná střední Evropa je předpokladem evropské stability. Byl odhodlán vyvarovat se zkoušek síly, pokud to vůbec bylo možné; na zavedení umírněného diplomatického stylu mu záleželo neméně než na hromadění hrubé moci. […]

Metternich se nesnažil zkrotit ruskou agresivitu, toto úsilí by bylo Rakousko příliš vyčerpalo, nýbrž omezit jeho ambice. „Alexandr si přeje světový mír,“ prohlásil jeden rakouský diplomat, „ale nikoliv pro mír a jeho požehnání, nýbrž pro sebe sama; nikoliv bezpodmínečně, nýbrž s vnitřními výhradami: musí zůstat arbitrem tohoto míru, musí z něj vyzařovat klid a štěstí světa. Celá Evropa musí uznat, že tento klid je jeho dílem, že závisí na jeho dobré vůli a že jej může porušit, kdykoliv se mu zachce…“ […]

Metternich se pokoušel zmírnit Alexandrův zápal dvojí strategií. Pod jeho vedením stanulo Rakousko v čele boje proti nacionalismu. Trval však na tom, aby se Rakousko nevystavovalo přílišnému nebezpečí a aby nejednalo jednostranně. Ještě méně byl ochoten povzbuzovat k samostatné akci jiné státy, zčásti z obav, že by se misionářský zápal Ruska mohl obrátit v expanzionismus. Metternich považoval umírněnost za filozofickou ctnost a praktickou nezbytnost. Ve svých pokynech rakouskému velvyslanci jednou napsal: „Je důležitější eliminovat nároky jiných než prosazovat své vlastní… Čím méně budeme požadovat, tím více získáme.“ Kdykoliv to bylo možné, snažil se mírnit carovy křižácké plány tím, že jej zapletl do časově náročných konzultací. Pokoušel se omezit jeho ambice na míru, jakou byl evropský konsenzus ještě ochoten tolerovat.

Druhým pilířem Metternichovy strategie byla konzervativní jednota. Kdykoliv se objevila nezbytnost činu, Metternich se uchýlil k žonglérským kouskům, které jednou sám popsal: „Rakousko uvažuje o všem v souvislosti se substancí. Rusko chce především formu, Británie chce substanci bez formy… Naším úkolem bude zkombinovat nemožnosti Británie s mody Ruska.“ Metternichova obratnost umožnila Rakousku, aby řídilo běh událostí po celou generaci. Z obávaného Ruska učinil na základě jednoty konzervativních zájmů partnera, z Velké Británie, jíž důvěřoval, poslední naději odporu proti narušování mocenské rovnováhy. Nevyhnutelný výsledek však byl pouze oddálen. Avšak i tak nebylo malým úspěchem uchovat stát se starodávnou tradicí celé století na základě hodnot, které byly v rozporu s převládajícími trendy všude kolem.

KISSINGER, Henry: Umění diplomacie. Od Richelieua k pádu Berlínské zdi. Praha 1996, s. 83-87.