Ernest Gellner: Vývoj skutečného nacionalismu nikdy neprobíhal hladce

Příznačný scénář vývoje nacionalismu - a my budeme mít příčinu vrátit se k tomuto druhu scénáře - probíhal asi takto: Ruritánci byli venkovské obyvatelstvo mluvící skupinou příbuzných a více nebo méně navzájem srozumitelných nářečí, které obývalo řadu nesouvislých, ale nepříliš daleko od sebe vzdálených území na teritoriu říše Megalomanie. Ruritánský jazyk (nebo spíše dialekty, které by mohly být pokládány za jeho složky) nebyl ve skutečnosti používán nikým jiným než těmito sedláky. Aristokracie a úředníci používali jazyka megalomanského dvora, který náležel jazykové skupině odlišné od té, z níž pocházela ruritánská nářečí.

Většina (ale ne všichni) ruritánských venkovanů náležela k církvi, jejíž liturgie byla vzata opět z jiné jazykové skupiny, a mnoho kněží, zejména na vyšších stupních hierarchie, mluvilo jazykem, který byl rovněž velmi vzdálen od ruritánštiny. Drobní obchodníci z malých měst prodávající na ruritánském venkově patřili opět k jiné etnické skupině a jinému náboženství a byli nenáviděni ruritánskými venkovany.

V minulosti měli ruritánští venkované mnoho zármutku, dojemně a krásně zaznamenaného ve svých žalostných písních (které byly pečlivě shromážděny vesnickými učiteli ke konci 19. století a uvedeny ve známost pro mezinárodní hudební veřejnost skladbami velkého ruritánského národního skladatele L.). Politováníhodné utiskování ruritánského venkovského obyvatelstva vyvolalo v 18. století odpor ve formě gerilové války vedené slavným ruritánským sociálním zbojníkem K., jehož činy údajně stále přetrvávají v místní lidové paměti, nemluvě ani o několika románech a dvou filmech, z nichž jeden byl natočen národním umělcem Z., s nejvyšším schválením, brzy po vyhlášení Lidové socialistické republiky Ruritánie.

Čestnost nás zavazuje, abychom připustili, že zmíněný zbojník byl zajat svými vlastními krajany a že předsedou soudu, který jej odsoudil k mučednické smrti, byl jiný krajan. Kromě toho brzy potom, co Ruritánie získala prvně nezávislost, koloval mezi ministerstvy vnitra, spravedlnosti a školství oběžník, v němž byla nadhozena otázka, zda by nebylo nyní politicky vhodnější oslavovat venkovské obranné sbory, které bojovaly proti zbojníkovi a jeho bandám, spíše než uvedeného zbojníka samotného; to proto, aby nebyl povzbuzován odpor vůči policii.

Pečlivý rozbor lidových písní tak namáhavě shromážděných v 19. století a nyní patřících k repertoáru ruritánské mládeže, trampského a sportovního hnutí, neposkytuje mnoho dokladů o tom, že venkovské obyvatelstvo bylo vážně nespokojeno se stavem jazykové a kulturní oblasti, jakkoliv bylo zarmouceno jinými světštějšími záležitostmi. Naopak jestliže texty těchto písní se zmiňují o jazykovém pluralismu, činí tak ironicky, žertovně a dobromyslně; částečně se skládají z dvojjazyčných slovních hříček, někdy pochybného vkusu. Musíme také připustit, že jedna z nejdojímavějších písní - často jsem ji zpíval u táborového ohně, když jsem byl v mládí v létě poslán na prázdninový tábor, oslavuje osud mladého pastýře, pasoucího tři voly na panském jetelu blízko lesa, který byl překvapen skupinou banditů, kteří vyžadovali jeho halenu. Jednak z mladistvé pošetilosti, jednak z nedostatku politického uvědomění pastýř odmítl a byl zabit. Nevím, zda tato píseň byla vhodně přepracována od té doby, co se Ruritánie stala socialistickou. Ale vraťme se k mému hlavnímu tématu: ačkoliv písně opravdu obsahují stížnosti na podmínky venkovského obyvatelstva, nenadhazují otázku kulturního nacionalismu.

Ten však měl ještě přijít a pravděpodobně je datován po složení uvedených písní. V 19. století došlo k populačnímu výbuchu v téže době, kdy jistá jiná území Megalomanské říše - nikoliv však Ruritánie - se rychle industrializovala. Ruritánští venkované byli nuceni hledat práci v průmyslově vyvinutějších územích a někteří ji získali, ale za strašných podmínek obvyklých v této době. Jako zaostalí venkované mluvící nejasnou řečí, v níž se zřídka psalo nebo vyučovalo, měli zvlášť těžký život ve městech. V téže době někteří ruritánští mladíci určení pro církevní dráhu a vychovaní jak v jazyce dvora, tak v liturgickém jazyce, byli během svého vyššího školního vzdělání ovlivňováni novými liberálními myšlenkami a přecházeli na světská studia na universitu, kde se z nich stávali nikoliv kněží, ale novináři, učitelé a profesoři. Dostalo se jim povzbuzení od několika cizozemských, nikoliv ruritánských etnografů, muzikologů a historiků, kteří přišli provádět do Ruritánie výzkum. Pokračující pohyb pracovních sil, zlepšení základního školního vzdělání a branná povinnost dodávala těmto ruritánským buditelům stále více posluchačstva.

Bylo ovšem velmi dobře možné, aby se Ruritánci, pokud si to přáli (a mnozí tak činili), přizpůsobili vládnoucí megalomanské řeči. Žádná geneticky zděděná zvláštnost, žádná hluboká náboženská zvyklost neodlišovala vzdělaného Ruritánce od podobného Megalománce. A skutečně mnozí se přizpůsobili, přičemž často se ani nenamáhali změnit si jméno. A telefonní seznam starého hlavního města Megalomanie (nyní Federální republiky Megalomanie) má celou řadu ruritánských jmen, i když jsou dosti často zvláštním způsobem psána (megalomansky) a přizpůsobena megalomanským fonetických zvyklostem. Výsledek je ten, že po dosti drsném a obtížném začátku v první generaci nebyly životní naděje potomků ruritánských přistěhovaleckých pracovníků zvlášť špatné a pravděpodobně alespoň tak dobré (za předpokladu jejich ochoty tvrdě pracovat) jako naděje jejich neruritánských megalomanských spoluobčanů. Tudíž měli tito potomci podíl na výsledném rostoucím hospodářském úspěchu a na obecném vývoji krajiny k občanství. Pokud se tedy týká jednotlivých životních nadějí, neexistovala snad potřeba silného ruritánského nacionalismu.

Nicméně něco takového se přece jen stalo. Myslím, že by bylo snad zcela nesprávné připisovat vědomou vypočítavost účastníkům národnostního hnutí. Musíme spíše předpokládat, že měli subjektivní důvody a pocity, které jsou tak mocně vyjádřeny v literatuře národního obrození. Oplakávali bídu a zanedbanost svých domovských údolí a současně chválili venkovské ctnosti, které tam ještě nacházeli; oplakávali diskriminaci svých ruritánských krajanů jakož i odcizení od své rodné kultury, k níž byli odsouzeni na proletářských předměstích průmyslových měst. Pozvedali svůj hlas proti těmto zlům a nacházeli ohlas aspoň u mnohých svých druhů. Způsob, jakým Ruritánie nakonec získala nezávislost, když to mezinárodní politická situace dovolila, patří nyní k historickým záznamům a není třeba jej zde opakovat.

Musím opakovat, že není vůbec zapotřebí předpokládat nějakou vědomou úvahu podloženou vypočítavostí na kterékoliv straně. Nacionalističtí intelektuálové byli prodchnuti vřelým a ušlechtilým nadšením pro svůj národ. Když si oblékli lidový kroj a putovali po horách, když skládali básně na lesních mýtinách, nemysleli přitom na to, že se jednoho dne stanou mocnými úředníky, vyslanci a ministry. Právě tak pociťovali sedláci a dělníci, které se intelektuálům podařilo zasáhnout svým poselstvím, rozmrzelost nad svými životními podmínkami, ale neměli žádné sny o průmyslovém vývoji, který by jim jednoho dne přinesl ocelárnu (zcela potřebnou, jak se později ukázalo) do samého srdce ruritánských údolí, čímž by zcela zničil značnou plochu okolní orné půdy a pastvin. Bylo by zcela nesprávné snažit se omezit tyto pocity na úvahy o materiálních výhodách nebo společenském zlepšení. Naše teorie se někdy karikuje jako omezování národnostního pocitu na úvahy o vyhlídkách na společenský vzestup. Ale to je mylný výklad. Za starých časů nemělo smysl se ptát, zda venkované milují svou vlastní kulturu: pokládali ji za samozřejmou jako vzduch, který dýchali, a obojího si nebyli vědomi. Ale když pohyb pracovních sil a používání byrokracie se staly význačnými rysy jejich společenského obzoru, pochopili brzy, že je rozdíl, zda jednají s někým ze své vlastní národní skupiny, kdo rozumí jejich kultuře a sympatizuje s ní, nebo s někým, kdo je vůči ní nepřátelský. Tato velmi konkrétní zkušenost je poučila, aby si byli vědomi své kultury a aby ji milovali (nebo také aby si přáli zbavit se jí) bez jakékoliv vědomé úvahy o výhodách a vyhlídkách na společenský prospěch. Ve stabilních, do sebe uzavřených obcích je kultura často zcela neviditelná, ale když mobilita a komunikace zbavené souvislostí se stávají podstatou společenského života, potom kultura, v níž byl člověk vychován ke komunikaci, se stává jádrem jeho totožnosti.

Tedy kdyby byla existovala taková úvaha (čemuž tak nebylo), byla by to bývala v mnoha případech (i když vůbec ne vždy) velmi oprávněná úvaha. Vskutku vzhledem k alespoň poměrně nízkému počtu ruritánských intelektuálů, Ruritánci mající vyšší kvalifikaci mohli si zajistit mnohem lepší postavení v nezávislé Ruritánii, než jaké by mohla většina z nich získat v Megalomanii. Tam totiž by byli museli soutěžit s lépe vyškolenými etnickými skupinami. Co se týká rolníků a dělníků, ti neměli z nezávislosti Ruritánie bezprostřední prospěch; ale vedení politických hranic podél nově definované etnické Ruritánie přece jen znamenalo, že nakonec byl průmysl na tomto území podporován a chráněn, což posléze drasticky zmenšilo potřebu stěhování pracovníků ze země.

Z toho všeho vyplývá toto: během raného období industrializace trpí příchozí do nového pořádku, kteří přicházejí z kulturních a jazykových skupin vzdálených od skupin z pokročilejšího centra, značnými nevýhodami, které jsou dokonce větší než nevýhody jiných hospodářsky slabých nových proletářů. Ti mají tu výhodu, že sdílejí kulturu politických a ekonomických vládců. Ale kulturní/jazyková rozdílnost a schopnost odlišovat se od jiných, což je nevýhodou pro jednotlivce, může být a často nakonec je kladnou výhodou pro celé kolektivy nebo potenciální kolektivy těchto obětí nově vznikajícího světa. Umožňuje jim pochopit a vyjádřit svou rozmrzelost a nespokojenost ve srozumitelných pojmech. Ruritánci dříve mysleli a cítili v pojmech vhodných pro rodinu a vesnici, nanejvýš pro údolí, a snad příležitostně v náboženských pojmech. Ale nyní, smeteni do tavícího kotle raného průmyslového vývoje, neměli ani údolí ani vesnici; a často ani rodinu. Ale byli jiní zchudlí a vykořisťovaní jednotlivci, mnozí z nich mluvili dialekty znatelně podobnými, zatímco většina z těch lépe situovaných mluvila řečí značně cizí; a tak nová představa ruritánského národa se zrodila z tohoto protikladu, s jistým povzbuzením od novinářů a učitelů. A nebyl to klam: dosažení některých cílů rodícího se ruritánského národního hnutí vskutku přineslo zmírnění těch zel, která přispěla k jeho vzniku. Toto zmírnění by bylo možná přišlo tak jako tak; ale v této národní podobě vyvolalo také novou vysokou kulturu a stát jako jejího ochránce.

Toto je jedna ze dvou důležitých zásad rozštěpení, která určuje objevení nových jednotek, když průmyslový svět se svými izolovanými kulturními dýchajícími nádržemi vstupuje do života. Bylo by možno ji nazývat zásadou komunikačních zábran, opírajících se o dřívější, předprůmyslové kultury. A tato zásada působí zvláštní silou během raného období industrializace. Jiná zásada, právě tak důležitá, by se mohla nazývat zásadou zábran společenské entropie, o tom je třeba pojednat zvlášť.

GELLNER, Ernest: Národy a nacionalismus. Praha 1993, s. 69-73.