Narcisse Faucheur: Francouzský podnikatel (80. léta 19. století)

Francouzská armáda, která se nejprve stáhla za Loiru, byla nakonec rozpuštěna [po Napoleonově definitivní porážce v roce 1815]. Každý den přijížděli důstojníci, kteří nevěděli co dělat. Někteří dokonce opustili Francii a šli hledat štěstí do ciziny. Opět mě napadla myšlenka odchodu do Ameriky, ale rodiče byli absolutně proti tomu. Poddal jsem se raději jejich přání, než bych jim způsobil nejmenší bolest. […] Konečně nám po dlouhém a usilovném hledání přítel oznámil, že pro mě našel místo v nejdůležitějším velkoobchodě v Clermontu.

[…]

Přítel, kterého jsem zmínil v poslední kapitole, pro mě našel vhodné místo ve firmě pana Cassan-Guyota, který měl velkoobchod s výrobky z Roubaix, Lille, Amiensu, Rouenu a s látkami z jihu Francie. Tato firma byla bezpochyby nejdůležitější v Clermontu. Naneštěstí jsem dostával velmi skrovný plat, a protože jsem žil s rodiči, dával jsem celý výdělek matce, abych tak pomohl hradit výdaje na domácnost, které po mém příjezdu prudce vzrostly. Dosti rychle jsem si všiml, jak jsou mí ubozí rodiče chudí, takže bylo mým potěšením na konci každého měsíce vkládat do matčiných rukou tu nicotnou částku, kterou jsem vydělal. […] Proto jsem brzy poznal, že pro mě bude důležité najít si další zdroj příjmů, abych si mohl udržet svůj skromný, ale vždy úhledný a slušný šatník.

[…]

Když jsem se stal obchodním cestujícím u pana Delcrose, měl jsem příležitost mluvit s mnoha jinými kupci a obchodníky v Lille. Mluvili o Lille jako o městě s velkou obchodní budoucností a jako o oblasti plné příležitostí pro mladého člověka (jako jsem byl já), který se chce postavit na vlastní nohy. Byl jsem tou myšlenkou nadšen, neboť jsem se už zaobíral plánováním budoucnosti. Napsal jsem o tom svému bratrovi a on můj nápad přestěhovat se do Lille podpořil nejen proto, že bychom měli to štěstí vídat se častěji, ale také proto, že by to byl krok k uskutečnění mých cílů.

Přestože si mě zaměstnavatel oblíbil, firma mi nenabízela žádné vyhlídky na partnerství. Neměla dost finančních prostředků na rozšíření své činnosti až na tu úroveň, na kterou by se snad jednou mohly dostat mé finanční zájmy. Byl jsem tudíž odsouzen zestárnout jako obchodník a věnovat všechnu svou energii jiným lidem.

[…]

Moje živnost s krajkami několik let prosperovala, ale postupně ji začal poškozovat nový výrobek. Mluvím o tylu, který krajku nahradil a byl mnohem levnější. Vzory na tylu, který se celý dovážel, byly téměř všechny nevkusné. Myslel jsem, že když bych ozdobil tyl nějakými půvabnými francouzskými vzory, mohl bych ho snadno prodávat a dost vydělat.

Odešel jsem do Anglie, abych se něco o této práci dozvěděl a abych viděl, jestli bych ji mohl přenést do Francie. Přivezl jsem si z Anglie všechny informace, které jsem potřeboval, ale rozhodl jsem se, že nekoupím tkalcovské stavy užívané na výrobu hladkého tylu, neboť byly příliš drahé a na jejich koupi by padly všechny úspory, které jsem potřeboval na jiné své odvážné podnikatelské plány. Proto jsem se soustředil na zdobení tylu; doufal jsem, že tuto činnost rozběhnu ve Francii. Vrátil jsem se do Lille s několika vzory a několika modely, podle kterých lze sestavit množství stehů, které jsou potřeba pro každý vzor. Jelikož práce na vyšívání tylu byla placena podle počtu stehů na vzoru, umožnily mi tyto modely stanovit ceny práce a určit konečnou cenu.

V Saint-Armandu jsem byl ve spojení se dvěma starými přadlenami, které měly dvě velmi zručné neteře, jež vyšívaly velmi dobře, ale nevěděly, jak pracovat s tylem. Ukázal jsem těmto dámám nějaké vzorky toho vyšívání a ony mne ujistily, že jestliže by jim žena, která tuto techniku ovládá, dala nějaké hodiny, snadno by se mohly naučit dělat to samy. Také žádaly o možnost naučit vyšívání i jiná mladá děvčata ze Saint-Armandu, neboť v té oblasti pro ně nebylo žádné jiné zaměstnání ať pocházely z jakékoliv společenské třídy. Dohodli jsme se, že jestli uskutečním svůj plán, bude moje dílna v domě tet, které ji budou řídit, neteře budou mistrové a že všechny budou vydělávat slušné peníze.

Když jsem si byl jistý, že jsem schopný za výhodných podmínek založit v Saint-Armandu dílnu na vyšívání, odešel jsem z Paříže, kde pro mě jeden dobrý návrhář udělal množství působivých vzorů. Poté jsem se domluvil s jednou Angličankou z Nottinghamu, která vyšívání ovládala, že bude učit dvě neteře dam Dutordoirových. […] Zpočátku všechno postupovalo podle mých představ. Zakrátko jsem měl podnik o více než třech stovkách žen vyšívajících v místě bydliště Dutordoirových. První kusy, které jsem dal k prodeji, mi vynesly více než značný zisk, protože náklady na práci byly velmi nízké. […] Každým možným způsobem jsem se snažil zrychlit výrobu. Zajímal jsem se o každý detail, neboť novost vzorů ovlivňovala jejich hodnotu a cenu. Ale nebyl jsem schopen pohánět výrobu tak, jak jsem doufal, a míra mého podnikání zůstala omezena.

[…]

Moje obchodní cesty trvaly od dvaceti pěti do čtyřiceti dnů. […] Avšak obyčejný obchodník by určitě zdvojnásobil čas, protože by nechtěl být vystaven takovému vypětí, které jsem snášel já. Po několik let jsem musel podnikat dvě nebo tři takovéto bleskové cesty a bůh ví, kolik těžkostí mi způsobily, lhostejno jak byly důležité.

Moje roční zisky neodpovídaly veškeré té práci, kterou jsem tomu věnoval, moje jmění rostlo dlouhodobě jen pozvolna. Trh byl takový, že člověk se musel rozhodovat odvážně. Soutěžení bylo intenzivní, zisky malé a člověk mohl ztratit všechny své zákazníky, když by nasadil ceny vyšší než jeho protivníci.

[…]

V předchozích kapitolách jsem vám vyprávěl o těžké práci, které jsme se já a vaše matka vytrvale věnovali, aby náš obchod prosperoval. Nyní je čas popsat vám řád a hospodárnost, jež provázely naše výdaje. Jestliže naše úspory měly krůček po krůčku narůstat, musel být rozpočet přísně podřízen našemu příjmu, neboť naše roční zisky nebyly příliš velké.

[…]

Po několik let jsem pokračoval v obchodování s plátnem a pracovními obleky, jak jsem již popisoval dříve. Ale při každé inventuře jsem zjišťoval, že příjem neroste tak rychle jako moje malá rodina a že moje zisky neodpovídají všemu času a úsilí, které do práce vkládám.

Nějakou dobu jsem používal plátno tkané v Belgii ze strojově spřádaných vláken, protože v Lille nebyli žádní tkalci schopní napodobit plátno vyrobené v Belgii.

Tento výrobek přinášel mírný zisk, avšak představoval i některé velmi závažné problémy. V té době Angličané a Belgičané prodávali látku podle počtu vláken v osnově a tkanině. Abych výhodně nakupoval, musel jsem jednat s mnoha stranami, a dokonce jsem byl nucen kupovat různé typy látek v takovém množství, které nepozdvihlo můj prodej. Mohl jsem prodat mnoho kusů látek vyrobených s osnovou o počtu 20, 22, 25, 28 a 30 vláken, ale toto byly přesně ty počty, které jsem měl problém sehnat. Několik let jsem hledal řešení tohoto problému i několika dalších, které tu ani nebudu popisovat. Na jedné ze svých četných cest do Belgie jsem potkal velmi inteligentního mladého muže, který byl zaměstnán v Lysově přádelně v Ghentu. Byl synem jednoho z mých stálých belgických nákupčích plátna. Jeho životním cílem bylo postavit malou přádelnu, ale otec, který byl dosti zámožný, nebyl vůbec ochoten mu pomoci. Doufal, že já budu schopný mu pomoci uskutečnit jeho plány. Několikrát jsme se setkali a přidal se k nám i jeden anglický mistr. Podali mi nějaké informace o cenách a technikách výroby apod. S pomocí těchto čísel a informací získaných z jiných zdrojů jsem si mohl spočítat výrobní náklady těch typů látek, které jsem obtížně nakupoval v Belgii.

Po důkladném prostudování celé věci jsem došel k závěru, že Belgie není vhodné místo pro postavení přádelny, která je určena k zásobování továrny pracující s látkami ve Francii. Začal jsem tedy hledat způsob, jak uvést do provozu malou přádelnu v Lille. V té samé době jsem samozřejmě pokračoval v obchodě s plátnem.

Abych se vyhnul stavění čehokoliv, hledal jsem podnik s vhodným zdrojem energie. Mé plány vešly ve známost a jednoho dne mne navštívil můj švagr Lepercq a bázlivým hlasem se mě zeptal, jestli je pravda, že mám v úmyslu uvést do provozu přádelnu. Odpověděl jsem, že o tom ve skutečnosti jen uvažuji, ale že jsem se ještě nerozhodl. Lepercq pak využil svých znalostí vlákna, s kterým na nějakou dobu přišel do styku v jednom malém riskantním podniku. Zdůraznil také své důkladné znalosti lnu, se kterým pracoval celý život. Potom navrhl, abychom se stali partnery a zřídili přádelnu.

Nákup lnu byl právě mojí slabinou. Protože jsem sám o tom nic nevěděl, uvědomoval jsem si, jak je důležité mít někoho, kdo bude moudře nakupovat. Nešťastné bylo, že jsem se rozhodl pracovat se svým švagrem. Kdybych byl býval sám, více bych se trápil a mučil a určitě bych vydělal více peněz. Jeho finanční a výrobní přispění bylo nekonečně hluboko pod mým očekáváním.

Pan architekt Desrousseaux jednal jako zprostředkovatel mezi námi a panem Boyerem, který se nabídl, že pro nás na nějakém pozemku ve Wazzemesu postaví přádelnu vybavenou parostrojem a všemi pásy nezbytnými pro převod energie. Náš nájem bude záviset na Boyerových stavebních nákladech. Tento návrh, který obsahoval některé výrazně leoninské podmínky, se nám jevil jako způsob, jak se vyhnout utopení velkého množství peněz, které by nám pak umožnily začít s velkým množstvím vřeten.

Kdybych byl býval měl společníka, jenž by sdílel mé názory a mé nadšení pro práci, a někoho, kdo by byl schopný přispět kapitálem rovným tomu mému, umožnily by nám podmínky předložené Boyerem, přestože velmi výhodné pro něho, vydělat obrovské částky. I když jsem byl omezován faktory zmíněnými výše, zisky předčily výdělky z obchodu s plátnem a pracovními obleky až do té míry, že jsem rychle poznal, že přádelna mi nabízí mnohem lepší budoucnost než má stará živnost.

Narcisse Faucheur zřídil během prvních desetiletí francouzské industrializace textilní podnik. Nebyl průmyslovým velikánem, ale obyčejným průmyslníkem - tím, který napomáhá rozšíření průmyslových firem, zatímco vedení přebírá někdo jiný. Faucheur si byl například vědom své závislosti na britských technologických inovacích, které jednoduše přebíral. Svou činnost zahájil v severní Francii ve 20. letech 19. století, poté co skončil svou službu ve francouzské armádě. Pocházel ze starobylé, spíše malé kupecké rodiny, jejíž zkušenosti zužitkoval, ale zároveň, vzhledem k moderním podnikatelským skutečnostem, ve kterých se pohyboval, i přesáhl. Napsal autobiografii, jež byla vydána v 80. letech 19. století v omezeném počtu pro jeho děti a vnuky. Středem jeho zájmu bylo podnikání, ale pokoušel se i o drobné komentáře týkající se širších kulturních a politických zájmů. Omezenost oblasti zájmu mohla být jedním z běžných znaků západních podnikatelů, kteří se zabývali otázkami zavádění nových pracovních postupů a poměrně málo se věnovali jiným záležitostem. Jeho pojednání o činnostech a sebezdokonalování poskytuje spolehlivý klíč k jeho myšlenkám a pohnutkám, přestože on sám tyto věci nikdy přímo nevyslovuje.

SHERMAN, Dennis a kol.: Western Civilization. Sources, Images and Interpretation. Vol. II (since 1660). New York 1983.