Příčiny porážky Konfederace

Robert E. Lee v posledním rozkazu Armádě severní Virginie (10. duben 1865):

Po čtyřech letech tvrdé služby, vyznačující se nedostižnou odvahou a statečností, byla Armáda severní Virginie donucena ustoupit zdrcující převaze počtů a zdrojů. Nepotřebuji říkat statečným přeživším tolika tvrdě vybojovaných bitev, kteří vytrvali až dokonce, že mne k rozhodnutí nepřiměla nedůvěra k nim. Nicméně pociťuji, že s udatností a oddaností nemůžeme dosáhnout ničeho, co by kompenzovalo ztráty. Rozhodl jsem se předejít zbytečným obětem z řad mužů, kteří za své služby získali obdiv krajanů.

Podle podmínek dohody se důstojníci a mužstvo mohou vrátit do svých domovů a zůstat tam, dokud nebudou vyměněni. Odnesete si s sebou uspokojení pocházející ze svědomitě vykonané služby a já se upřímně modlím, aby na vás milosrdný Bůh rozšířil své požehnání a ochranu. S rostoucím obdivem k vaší vytrvalosti a oddanosti vaší zemi a s vděčnou vzpomínkou na vaši hlubokou úctu k mé osobě, dávám vám své vroucí sbohem.

Robert E. Lee

DOWDEY, Clifford - MANARIN, Louis H. (eds.): The Wartime Papers of Robert E. Lee. Boston 1961, s. 934.

Polní maršál vikomt Garnet J. Wolseley, vrchní velitel britské armády:

Kdo kdy pochopí hloubku bolesti generála Lee, když přišel hořký konec a když, poražen čirou převahou počtů a ničím jiným, byl donucen se vzdát! Hrstka hladovějících mužů, která s ním zůstala, složila zbraně a hrdá Konfederace přestala existovat. Zdrcující k šílenství dohánějící bolest strašlivého smutku je přece známa jen vůdci, který selhal ve splnění nějakého vznešeného, ušlechtilého cíle, za nějž dlouho bojoval mocí a silou, srdcem a duší - v zájmu krále či země. Usmívající se tvář a veselé chování mohou skrýt citlivé místo před zraky, či přímo před vědomím jeho přátel. Ale pro takové zranění není žádné léčby, zranění, jež se zažírá do samého srdce toho, kdo jej utrpěl.

WOLSELEY, Garnet J.: General Lee. In: WOLSELEY, Garnet J.: The American Civil War: An English View. Mechanicsburg 2002, s. 68.

George A. Bruce na počátku 20. století:

Populace států Konfederace byla o něco méně než poloviční proti státům Severu. Jestliže rozhodnost jedné strany byla rovna druhé, bylo by jednoduché spočítat konec války, kdyby ztráty na obou stranách byly stejné. Pro ilustraci, jestliže výrobce či obchodník se jměním jeden milion dolarů vstoupí do obchodní války s konkurentem se jměním dva milióny, a to tak agresivně, že si vzájemně způsobí roční ztrátu 250 000 dolarů, výsledkem bude, že ten první po čtyřech letech zkrachuje, zatímco ten druhý bude stále bohatý. Toto byl onen druh války vedený generálem Lee, následovaný - s podporou vlády - všemi hlavními [konfederačními] generály. Z naší strany [Unie] byla válka nezbytně ofenzivní a z druhé logicky defenzivní. Po téměř tři roky byly tyto dvě strany prakticky převrácené. Ze sedmi velkých bitev vybojovaných ve východní oblasti, včetně Divočiny, byla jen jedna vybojována Potomackou armádou jako ofenzivní a jedna, Antietam, s cílem odrazit invazi. Divočina byla zčásti ofenzivní na obou stranách, jednalo se o poslední bitvu tohoto druhu zahájenou generálem Lee. Z hrozby nedostatku mužů byl Lee od této doby nucen - proti svým instinktům a přirozenosti - uchýlit se k defenzivě s pomocí zákopů.

BRUCE, George A.: Lee and the Strategy of the Civil War. In: GALLAGHER, Gary W.: Lee the Soldier. Lincoln 1996, s. 127.

Douglas S. Freeman v roce 1934:

Toto, zdá se, jsou hlavní důvody, proč byl Lee po tak dlouhou dobu schopen pokračovat v nerovném zápase Konfederace, jenž mohl být ihned odsouzen k porážce. Pro rekapitulaci: základním kamenem jeho vojenské kariéry byl nesmírně vysoký intelekt s rozvinutým nadáním pro válku. Na tomto základě byla vybudována jeho strategie. Byl schopen jasně prohlédnout každý vojenský problém, studoval každé hlášení, jež by mu mohlo pomoci v řešení. Pokud to bylo možné, bylo jeho řešení v mezích ofenzivy. S pečlivostí si vybíral pozici; obratně ji prozkoumal; s precizní logistikou na ni dovedl své oddíly a s troufalostí je nasadil. Pro každou akci se snažil dosáhnout adekvátních podmínek a pro každý úkol se snažil využít nejvíce vhodného podřízeného. V boji, jakkoliv excelentní byla jeho konstantně se zlepšující taktika, nerad vystavoval nebezpečí byť i jediného vojáka, přesto hnal celou armádu na zteč, když mu jeho troufalost nabídla možnost uštědřit tvrdý úder. Jak počty vojáků klesaly a on byl donucen k defenzivě, zdokonalil systém polních opevnění se strategickým a ochranným významem. Pilný armádní administrátor se sebekontrolou a disciplínou ve vztazích k autoritám, rozumně si vybíral podřízené a choval se k nim se spravedlností, již by nepřekonal ani sám Washington. Jeho osobnost a čest v kombinaci s jeho opakovanými vítězstvími mu získaly neotřesitelnou důvěru mužů i civilního obyvatelstva.

FREEMAN, Douglas S.: R. E. Lee: A Biography. I-IV. New York 1934-35, IV, s. 187.

Thomas L. Connelly v roce 1969:

Stará je metahistorická spekulace, čeho by Konfederace dosáhla bez generála Lee. Téměř vždy se předpokládá, že kdyby Lee nespojil svůj osud s Jihem, Konfederace by rychle zemřela na virginských polích už v letech 1861-1862. Nicméně pokud odložíme všechen lesk války ve Virginii stranou, mohl si Jih s nedostatkem mužů i logistické základny, dovolit mít generála Lee? Nutnost zachovat počty vojáků a logistické zázemí a potřeba udržovat defenzivní postavení - kdy klíčem bylo obratné využívání velkého jižanského území - nikdy příliš nezapadaly do jeho strategických představ. Když zvážíme tyto okolnosti, dojdeme k závěru, zda se Jihu nemohlo dařit lépe bez Roberta E. Lee.

CONNELLY, Thomas L.: Robert E. Lee and the Western Confedracy: A Criticism of Lee's Strategic Ability. In: GALLAGHER, Gary W.: Lee the Soldier. Lincoln 1996, s. 203.

Alan T. Nolan v roce 1991:

V průběhu dvou let, jež předcházely virginskému tažení roku 1864, Lee opakovaně praktikoval zcela neproduktivní a na lidské zdroje nákladnou ofenzivní taktiku, neboť zřejmě zcela nechápal poměr sil na bojišti (drtivou početní převahu protivníka) a nedokázal z něj vyvodit strategické důsledky. Federální vojenské velení sice před nástupem Granta do funkce vrchního velitele nerozpoznalo správnost neúprosné ofenzivní strategie, a tudíž ji ani nerealizovalo, Lee coby velitel konferedačních sil se nicméně sám postaral o to, aby ideální cíle takové strategie naplnil - jím užívaná taktika totiž způsobila postupnou likvidaci jeho vlastní armády. V červnu roku 1863, když rozpoznal, že být obležen v obranných liniích okolo Richmondu nutně skončí kapitulací, rozhodl se pro riskantní a nesmírně nákladnou ofenzivní akci, jež skončila u Gettysburgu; o rok později pak totéž zopakoval znovu a výsledkem byly opět draze vykoupené operace a následná bitva v Divočině. Výsledné ztráty, které zde utrpěl, pak přímo vedly ke konečném obležení jeho armády v zákopech před Richmondem... Stručně řečeno, ofenzivní pojetí „velké strategie“ tak, jak ji realizoval Robert E. Lee, ve svém výsledku přímo odporovala jediné správné „velké strategii“ pro celý Jih [tj. maximální šetření s lidskými zdroji]. Lee tudíž přímo přispěl k tomu, že „Ztracená věc“ byla nakonec skutečně ztracena.

NOLAN, Alan T.: Lee Considered: General Robert E. Lee and Civil War History. Chapel Hill 1991, s. 105.

Charles P. Roland v roce 1995:

Přes všechny chyby a slabosti generála Lee, skutečné či smyšlené, jeho vojenské umění bylo podstatou mimořádného vojenského úsilí Konfederace. Ačkoliv byl v poli nesmírně převýšen počty a operoval doslova se všemi nevýhodami, které válka může přinést, opakovaně přiváděl Unii na pokraj zoufalství. Že toho mohl dosáhnout někdo jiný, je nepřestavitelné. Je to neuvěřitelné.

ROLAND, Charles P.: Reflections on Lee: A Historian's Assesment. Mechanicsburg 1995, s. 102.

Gary W. Gallagher v roce 1999:

Měl by být Robert E. Lee považován za staromódního generála, jehož povaha a myšlení z něj činí anachronismus v moderní válce 19. století? Jestliže je rozhodujícím kritériem ochota vést neomezenou válku proti civilistům a jejich majetku, odpověď musí znít ano. Neboť na rozdíl od Ulyssese S. Granta, Williama Tecumseh Shermana a Philipa H. Sheridana, kteří vedli tažení ve velkém měřítku s cílem logistické destrukce ve Virginii, v Georgii, v Karolínách a jinde, Lee by tuto hranici nepřekročil. Civilisté a jejich majetek byli likvidováni nespočtem vojenských vůdců od dob starověku, včetně evropských a amerických důstojníků v 18. a 19. století bojujících proti domorodým Američanům. Vedení války proti civilistům je tak velmi chabým základem pro jakýkoliv posudek. Mnohem lepším testem je, jestli Lee plně chápal implikace masového konfliktu mezi demokratickými společnostmi poloviny 19. století. Podle tohoto standardu musí být zcela jistě považován za moderního válečníka. Věděl, že válka bude vyžadovat extenzivní mobilizaci národních zdrojů na úkor státních či místních zájmů. Viděl přímé spojení mezi vojenskými událostmi a civilní morálkou a utvářel strategii s cílem narušit vůli Severu dříve, než [tato strategie] vyčerpá slabší zdroje Konfederace. Jeho úsilí nedosáhlo konečného triumfu, tento výsledek vlivní historikové mnoha generací chybně připisovali jeho zastaralému přístupu ke konfliktu.

GALLAGHER, Gary W.: An Old-Fashioned Soldier in a Modern War? In: GALLAGHER, Gary W.: Lee and His Army in Confederate History. Chapel Hill 2001, s. 181.