Tomáš Akvinský, Summa theologická II:2 q. 10 a. 8., Zda mají být nevěřící nuceni k víře.

K osmému se přistupuje takto. Zdá se, že nevěřící nemají být žádným způsobem nuceni k víře. Říká se v Mt 13, že služebníci hospodáře, na jehož pole byl zaset koukol, se ho zeptali: „Chceš, abychom šli a vytrhali jej?“ A on odpověděl, „Ne, protože byste s koukolem vytrhali i pšenici.“ K tomu říká Chrysostomus: „toto řekl Pán zakazujíce zabíjet, nemají tedy být zabíjeni heretici, protože pokud byste je zabili, nutně byste s nimi zahubili i mnohé svaté.“ Zdá se tedy, že ze stejného důvodu nemají být nevěřící k víře nuceni.

Dále v Dekretálech (Dist. XLV) se říká, že: „O Židech přikazuje svatý synod, ať žádný není od nynějška k víře přiveden násilím.“ Ze stejného důvodu tedy nemají být ani jiní nevěřící k víře nuceni.

Dále Augustinus říká, že jiné věci člověk může nechca, věřit však nemůže, aniž by chtěl. To, aby chtěl, nelze vynutit. Zdá se tedy, že nevěřící nemohou být k víře nuceni.

Dále v Ezech 18 říká Hospodin: „Nechci smrt hříšníka.“ A my musíme svou vůli uvést do souladu s vůlí Boží, jak již bylo řečeno výše. Proto ani my nemáme chtít, aby byli nevěřící zabíjeni.

Ale proti je, co se říká v Lk 14: „Vyjdi na cesty a mezi ploty a přinuť lidi přijít, ať je můj dům plný.“ Ale lidé vstupují do domu Božího, tj. do církve, skrze víru. Ergo, některé lze nutit k víře.

Odpovídám, že je třeba říci, že mezi nevěřícími jsou někteří ti, kteří víru nikdy nepřijali jako např. pohané a Židé. A takové není možné žádným způsobem k víře nutit, tj. aby sami věřili, neboť věřit nelze bez svobodné vůle. Věřící je však mají nutit, mají-li k tomu prostředky, aby nebránili víře rouháním, zlovolným přesvědčováním či otevřeným pronásledováním. A z toho důvodu věrní Kristovi často vedou války proti nevěřícím, ne proto aby je přinutili k víře (protože i když zvítězí a drží je jako zajatce, ponechávají na jejich vůli, zda chtějí věřit), nýbrž proto, aby je přinutili nebránit víře Kristově. Jiní jsou však ti, kteří již někdy byli víru přijali a vyznali, tak jako heretici a jacíkoli odpadlíci. A tito mají být i tělesně přinuceni, aby splnili to, co slíbili, a drželi se toho, co jednou přijali.

K prvnímu je tedy třeba říci, že uvedené autoritě někteří rozuměli tak, že je zakázáno heretiky nikoli exkomunikovat, ale pouze zabíjet, jak lze patrně vyvodit z Chrysostomových slov. Augustinus sám o sobě píše Vincentiovi (Ep. 93): „Zprvu jsem byl toho názoru, že nikdo nemá být k jednotě v Kristu nucen, ale že je třeba konat slovy a bojovat v disputacích. Tento můj názor byl vyvrácen nikoli slovy, nýbrž přesvědčivými případy. Strach ze zákonů přinesl totiž takový užitek, že mnozí chválí Pána za to, že zpřetrhal jejich okovy. Tomu tedy, že Pán říká, ʻnechte spolu obojí růst až do žněʼ, jeví se, že je třeba rozumět podle toho, že před tím říká, ʻabyste s koukolem nevytrhali i pšeniciʼ.“ „Zde sdostatek dává najevo“, jak říká Augustinus (contra Epist. Parmen.), „že tehdy, kdy toto nebezpečí nehrozí, tj. tehdy, když je kohosi zločin tak zjevný a všichni jej mají za zavrženíhodný, že nemá vůbec žádné nebo takové zastánce, skrze které by mohlo vzniknout schizma, nechť nespí přísnost disciplíny.“

K druhému je třeba říci, že Židé, jestli nepřijmou víru, nemají být k víře nuceni. Jestliže však víru přijali, je třeba je nutit, aby ji drželi, tak jak se říká v téže kapitole.

K třetímu je třeba říct, že tak jako učinit slib je věcí vůle, dodržet jej je věcí nutnosti, tak přijmout víru je věcí vůle, ale dodržet již přijaté, je věcí nutnosti. A proto lze heretiky nutit, aby setrvali ve víře. Říká totiž Augustinus k hraběti Bonifácovi (Ep. 185): „Kde to vzali ti, kteří křičí, že je svobodné věřit nebo nevěřit a že Kristus nikoho nenutil? Měli by mít na paměti to, že Pavla Kristus nejprve donutil a pak jej učil.“

Ke čtvrtému je třeba říci, že, jak říká Augustinus v témže dopise, „nikdo z nás nechce, aby kterýkoli heretik došel zkázy. Ale ne jinak si dům Davidův nezasloužil žít v míru, dokud nebyl Abšalom zabit ve válce, již vedl proti svému otci. Tak obecná církev, jestliže záhubou některé od ostatních oddělí, utiší bolest svého mateřského srdce záchranou tolika zástupů.“