Honorius Augustodunensis, O klášterním životě

[Col. 1247A] Klášterní život byl ustanoven samotným Pánem. Tento život je v duchovním smyslu připodobňován deseti věcem, právě tak, jako je celá církev přirovnávána k deseti pannám. Je tedy zaprvé podoben břehu moře, který přijímá ty, kteří na něj vystupují z nebezpečí moře a navrací je bezpečí pevninské vlasti. Celý tento svět je totiž jako rozbouřené moře, protože tak je uváděn v neklid válkami, jako je moře bouřemi, a proto ti, kteří uprostřed úkladů nepřátel chvějí se strachem, jsou jako ti, kteří jsou zmítáni rozbouřeným mořem, ti věru, kteří v bojích a rozepřích žijí, jsou jako ti, kteří se plaví ve vichřici. Ti však, kteří žijí v míru, jsou jako ti, kteří svou loď po klidných vodách vedou; není však jisté, že bez úhony dosáhnou břehu. Mnozí totiž, když přiblíží se břehu, hned u něj [Col. 1247B] pro svou neopatrnost ztroskotají. Ti však, kteří přes nesnáze břehu dosáhnou, jsou ti, kteří přijdou do kláštera, v němž se příchozí bezpečně navracejí k nebeské vlasti. O tomto břehu říká se v Evangeliu, že síť spuštěná do moře, když se naplní rybami, je vytažena na břeh a dobré ryby jsou vybrány do kádí, špatné se však vyhodí (Mt 13,48); neboť jak je vidět, mnozí lidé jsou z širého moře světa vytaženi sítí Písma a přivedeni ke klášternímu životu. Ti poslušní jsou anděly přijati do ráje, neposlušní jsou vyvrženi k zatracení. Jsou ale i dobré ryby, tj. ti, kteří v duchovním povolání vytrvají až do konce; špatné ryby jsou však ti, kteří klášter opustí a navracejí se světu.

Za druhé je klášter jako stín, který pocestné [Col. 1247C] zastiňuje a ochlazuje v horku. Všichni totiž ti, které sužuje starost o světské věci, jsou jako ti, kteří konají obtížné cesty v parnu a hledají stinné místo, kde by se ochladili. Kteří, dokud ke klášteru Božímu spějí, jakoby do stínu se ukládají, v němž by nalezli skutečné osvěžení, a, jak říká prorok, úkryt před bouří, deštěm a válkami (Iza 4).

Za třetí je jako lůžko, na němž odpočívají pracující. Ti totiž, kteří jsou pod tvrdým pánem a světské moci slouží, jsou ve velké dřině. Ti, když přejdou do kláštera, jakoby na loži od dřiny [Col. 1248A] odpočali. O tomto loži praví Pán v Evangeliu: Dva na jednom loži; jeden bude vzat a druhý zanechán (Lk 17,34); což znamená dva druhy lidí, kteří dlí v klášterech, jeden, který miluje pouze tělesné spočinutí, a jiný, který vždy hledá spočinutí duchovní.

Za čtvrté je to asyl a útočiště. Protože tak jako v Zákoně bylo město uprchlíků, v němž uprchlí provinilci byli zachráněni před svými pronásledovateli; tak klášter je jediným útočištěm provinilců, v němž, uprchnuvše ze světa, jsou zachráněni před démony.

Za páté je to škola dítek, v níž jsou maličcí Kristovi mistrem a řeholí vzděláváni ke ctnostem.

Za šesté je to gymnasion postavený v Jeruzalémě, [Col. 1248B] neboli místo cvičení ustavené v Církvi, kde rekruti Kristovi cvičí se v různých způsobech boje s neřestmi.

Za sedmé je jako vězení, do nějž zločinci po široké cestě přicházející jsou uvězněni, aby si zasloužili vstoupit do široké síně nebeské.

Za osmé je to výheň pokušení, v níž jsou prověřeny nádoby slávy avšak nádoby pohany zavrženy.

Za deváté je podoben peklu, ve kterém jsou očišťováni kajícníci, zlovolní a zatvrzelého srdce jsou odsouzeni k trestu.

Za desáté a poslední je připodobňován k ráji, v němž jsou požitky Písem, rozličné skutky spravedlivých, různé ovocné stromy.

[Col. 1248C] No a tak klášter je všechno všem; totiž knížatům utíkajícím před bouří války je přístavem záchrany; obchodníkům umdlévajícím v horku je stínem osvěžení; otrokům či nevolníkům ustávajícím v nadměrné dřině je lůžkem odpočinku; vojákům prchajícím před svými pronásledovateli je jistým azylem a pevným hradem; nevzdělaným a necvičeným v ctnostech, cvičiště různých způsobů; potulným či zločincům je vězením, ba spíše hospicem; nezkušeným výhní zkoušky; kajícným peklem očišťujícím, vzpurným peklem trestajícím; moudrým a v lásce vřelým ráj přetékající požitky naplňující je věčným bohatstvím. Amen.

Zdroj: J.-P. Migne, Patrologia latina, p. 172.