Příhody Václava Vratislava z Mitrovic

Dvacátého čtvrtého octobris, prvé nežli sme z Bělehradu se hnuli, vznikla nevole mezi panem orátorem a naším přidaným kapici-baší špenditorem; nebo maje nás náležitě stravou opatřiti, toho jest zanedbával a dosti špatně nás stravoval, nýbrž sobě peněz nechával. Protož chtěl pan orátor do Budína kurýra poslati a na něho bašovi žalovati; ale kapici-baša jakožto vinnej a v takových věcech bejvalej chytrák způsobil to, že za žádné naše peníze kurýra jsme dostati nemohli: protož pan orátor se na něho velmi hněval, a jestliže nás ihned lepšími profanty neopatří, že při portě ottomanské sobě do něho stěžovati budeme, protestíroval. Čehož obávaje se kapici-baša, připověděl nám to všeckno vynahraditi a jisté ordinarí, na kterým dobře přestati moci budeme, ustanoviti.

Dvacátého sedmého, když jsme sobě v tom městě všecko to, čehož na cestě po zemi bylo potřebí, zhotovili, vídenští vozkové naši nájemní s koňmi, i s vozy svými z korábův, na nichž se oni, jich koně i vozy od Vídně až k tomuto městu s námi plavili, časně vyjeli a my do těch vozů se posadivše, od Bělehradu k Konstantinopoli po zemi pořád jeli; toho dnešního dne nechavše po levé ruce na břehu Dunaje zámku Smederova, někdy despotův Servie sídla, přijeli sme prvním noclehem do Isarluku anebo Palanku Malého (jest špatná víska); tu sme přes noc zůstali. Nedaleko od Bělehradu viděli jsme zámek Havala řečený, z kteréhož Turci, dokud Bělehradu nedostali, znamenité škody křesťanům činili. Nechali jsme ho ležeti po pravé straně.

Dvacátého osmého potkal nás na cestě bašete budínského novej šacmistr aneb colmistr, jehož deftedar jmenují, se mnohými Turky na koních a za nimi dvé pacholat, který mu kopí a terč nesly; velbloudů a mezků něco za ním šlo a jeden vůz, na němž jeho fraucimor vezen byl. K víčerou sme do Velké Polanky přijeli; tu sme nejprv v turecký hospodě karavanseraj noclehovali vedlé našich koní, neb v prostějŠích hospodách žádných pokojův jinejch nemají.

Protož vidí mi se zapotřebí, abych něco o těch hospodách aneb karavanseraj, jichž sme na té cestě užívali a mezi Turky sou nejobzvláštnější, oznámil. Jest stavení veliké, něco delší nežli širší, v prostředku svém má široký, rovný plac, na němž přespolní všeckni břemena svá skládají, velbloudy, vozy i mezky postavují. Vůkol toho placu jest zed okolo tří noh zvýši k stěnám těm, kteréž všeckno stavení zdržují, jako nějaká lavice přidělána. Ta pak zeď nebo lavice jest rovná, čtyr noh široká, na kteréž Turci mívají svá lůže, své kuchyně i večeřadla; nebo v té stěně, kteráž (jak pověděno) všeckno stavení zdržuje, sou udělána ohništka s komíny, na nichž lidé pohostinní strojí sobě svá jídla, a od velbloudův, mezkův a koní a jiných hovad ničímž jiným se neoddělují nežli místem té zdi; nýbrž i koně své dole k té zdi přivazují, takže hlavu i krk přes ní mohou vystrčiti a před pány svými, když se hřejí neb večeřejí, jako služebníci státi aneb na službu hleděti. Dadouc jim do tanejstry obrok, až jej snědí, na hlavu jim jej zavěšují; a když obrok snědí, tak je státi bez tanejstru nechají, neb tam žádnejch žlabů nemají, takže jim někdy chléb aneb jablko jineb něco jiného z rukou jejich bráti mohou. Na též zdi lože sobě stélí: nejprve prostrou koberec, kterýž k té potřebě na koně přivazují a na cestu s sebou berou, na iten vloží svůj talaman neb sukni a místo polštáře koňské jsedlo pod hlavu podloží, dlouhou sukní kožichem podlitou, v které jedou a chodí ve dne, tou v noci místo peřiny se přikrývají; tím způsobem se položíce, tak libě spí, že žádných lahůdek pro sen nepotřebují. Nic tam nejni tejného, všeckno se zjevně dělá, aniž kdo může krom očí jejich co učiniti, leč v noci a po tmě. Takovejch hospod jest mnoho v Turcích a náš pan orátor proto, že všickni Turci, kteří tu byli, na nás, kdy jsme jedli neb co dělali, voči vytřeštili a našim obyčejům se divili, nerad v nich noclehů míval, protože také od lidí i hovad nemalý smrad pocházel: protož vždy jsme toho šetřili, abychom pánu v některé chalupě křesťanské lozument zjednali. Ale ty katrče sou tak těsné a ouzké, že častokrát nebylo kde lůžka postavili, a protož, když pán toliko opatřen byl, my jiní z tovaryšstva na vozích, pod vozy, a kde kdo mohl, nocleh na houních a kobercích sobě připravil. Někdy také v turecských špitálích, které pěkně vystavené a volověnejm plechem obité sou, pocestným velmi pohodlné, neb nemálo komůrek prázdnejch ustavenejch jest, sme se uchejlili a nocleh mívali; nebo těch před žádným nezavírají, bud on křesťan nebo žid, bohatý aneb žebrák, všechněm zároveň ku pohodlí otevřeny jsou. Bašové taky a sanžaci a jiní turečtí páni, když přes pole jedou, jich užívají a takové stavěti dávají. V nich jsme dobrý a pokojný nocleh mívali a se do vole vyspávali. Tento pak obyčej v nich se zachovává, že každému, kdožkoliv tam přijde, jisti dávají; jakož pak v hodinu večeře přichází jeden Turek z vopatrovníkův špitala a nese okrouhlej vokřín aneb širokej talíř, mající kraj vokolo na dva prsty zvejši (místy plechový mívají), velkej co prostřední, okrouhlej stolček, na němž uprostřed stojí mísa plná vařenejch krup ječnejch — ač někdy přinesli rejžovejch — na kaši zvařenejch a kus dosti hruběj masa skopovýho; okolo mísy několiko pecníků chleba pěkného a časem taky někdy misku středu aneb medu přinesli a nás, abychom pokrmem jejich nepohrdali, žádali. Pan orátor se pozdráhal, ale my z tovaryšstva, majíce žaludky zdravé, od nich sme to vděčně přijali a oni nám druhou i třetí mísu přinesli. Dobře nám šmakovalo, to jsme pojedli a jim poděkovali i některej krejcar neb aspru na spropitné dali; tolikéž i našim všem Turkům, kteří s námi jeli, takového pokrmu udělili. Člověk přespolní toho pokrmu v takovejch Špitálích i pohodlí za tři dni darmo užiti může, potom hned hospodu proměniti musí. K takovejm špitálům sou veliké nadání a důchody, nebo přední a v náboženství pobožnější bašové a velicí páni je stavěti dávají a důchody nařizují a za živobytí svého vesnice kupují, k nim po smrti nemalou summou hotových peněz odkazují. To bud dosti o hospodách a špitálích i o našich noclezích, které sme, jak se příležitost nahodila, na té cestě užívali.

Dvacátého devátého octobris přijeli jsme do Buděšínu; jest prostá ves a v ní karavanseraje nevelmi dobrá. Tu jsme nalezli šest křesťanů zajatejch, kteří v Vesprynu v Uhřích zajati byli; ty jsou svázané Turci vedli do města Sofie na trh, aby je prodali. K večerou poslal sobě pán pro ty čtyry čauše aneb komisaře a pro 4 jančaře, a tu sobě před nimi, kterak ničemně a nenáležitě profanty opatřen jest, stěžoval, an od bašete budínského nemalá summa peněz na outratu dána tomu kapici-bašovi byla; protož ze toho nikterakž, aby čeládka jeho hladem umříti měla, trpěti nechce. Tu hned kázal sobě soudek, v kterémž hotový peníze císaři tureckému vezeny byly, jeden přinéstí, jej otevříti v přítomnosti jich a vzal pytlík peněz z něho, v němž okolo 200 kop míšeňských bylo: za ty peníze že potravy, víno a jiné potřeby kupovati a poznamenávati a do toho jistého kapici pří portě sobě stěžovati chce; več mu to obráceno bude, žádnému jinému nežli sám sobě aby vinu dával. Ti jistí čaušové nic jinýho k tomu neřekli, nežli že má týž kapici-baše poručeno, aby nás stravou náležitou opatroval.

Na té cestě — ač opodál — ukazovali nám Turci z míst vyšších hory země Sedmihradské, a v kterémž téměř místě stály pilíře aneb sloupové mostu císaře Trajana, prsty svými znamení dávali.

Třicátého octobris přijeli sme do vsi širšské Jagodna řečené; jest dosti velká a pěkná. Hned jak se do ní vjíždí, jest pěkná, turecská moškea aneb chrám volovem přikrytej a čistá, prostraná karavanseraj, kde sme svý koně měli, nebo sme my radči u sedlákův vně nežli v tom smradě líhali. Proti naší hospodě byl druhej turecskej chrám a před ním kašna z bílýho mramoru nákladně udělaná, z kteréžto se Turci vedlé svého obyčeje prvé nežli do chrámu jdou, myjí a očišťují; neb/ kdyby se modlili a se nemyli, že žádné platnosti modlitba jich nemá, jistí a ža to mají. Také obuvi vně před chrámem nechávají a do těch bosi k modlení chodí. K víře věc nepodobná, jak se oni v těch chrámích čistotná chovají: žádných pavučin, smetí tam netrpí, aniž tomu, aby křesťan - leč skrze dary — tam vešel, povolují; jsa žádnýho ani hovada tam nepustí, nýbrž s takovou pokorou a ponížeností, když obuvi s noh zují, do těch chrámů jdou, na zem se prostírají, ji líbají a tak zkroušeně se modlí, jako by vočitě tu boha spatřovali. Žádný se po kostele netoulá a neprochází, jeden s druhým netlačhá a nerozpráví, nic jiného kromě zkroušené modlitby se neslyší. Všecky jejich chrámy jsou po zemi koberci anebo ve všech rohožemi položeny, na kterých oni vedlé obyčeje svého bosýma nohama stojí, klečí neb křížem nohy majíce sedí. Žádnýho smrkání, odchrkání, vyplívání neslyšeti, neb to za veliký hřích pokládají, a kdyby se komu přihodilo, že by mimo vůli duch mu ušel aneb na zem plivnul, hned ven z chrámu běží, zase se očišťují a vodou vytírají. A summou v svý supersticí a náboženství horlivější nad nás křesťany jsouj ježto my, majíce pravou Pána Boha známost, měli bychom z toho ve dne i v noci jeho svaté milosti, že jsme k pravému poznání přišli, děkovati.

Třicátého prvního octobris nedaleko od Jagodny přeplavili jsme se přes vodu jménem Moravu. Ta voda dělí Servii a Bulgarii a slově ta krajina od Bělehradu Servia; jest velmi pěkná krajina, ale spustlá, nebo Turci nemnoho polí dělají a s poli se obírají, kromě co křesťanští sedláci vykonají. Přes tu vodu koně i vozy na šífu převezše, přijeli jsme na noc do vsi Rašen řečené, špatné i votrhané, v níž žádné hospody nebylo...

Dvacátého dne jsme jeli skrze městečko Burgas řečené; leží v rovině. Před tím městečkem jest pěknej kamennej most, 137 kroků zdýli. Hned z Adrianopole, kudy jsme koliv jeli, viděli sme v těch místech hojnost kvítí, což nám bylo s nemalým podivením, protože ten čas byl měsíce listopadu. Avšak kvítí taková hojnost byla, jako by prostřed lita bylo. V řecké zemi jest hojně kvítí narcisovýho a hyacintového, velmi vonného, takže tím množstvím člověku té vůni nezvyklému i hlavu i mozek uráží. Tulipán turecský skoro žádné vůně nemá, avšak pro krásu a rozličnost barev mnoho lidé sobě ho váží, zvlášť v tom národu. Turci zajisté rádi se s kvítím obírají, a jakžkoliv nejsou hrubě marnotratní, však na dosti špatný kvítek nestěžují sobě několik asper vynaložit!. Pana orátora i nás také to kvítí a darové nemálo stáli, nebo jančaři i jiní Turci za dar je přinášejí; a každý, komu kytku darovali, musel jim ihned zase některou aspru z měšce darovati a tím, že jest toho vděčen, dokázati.

A v pravdě, kdo chce mezi Turky bydleti, ten se jináče chovati nemusí, nežli jak do jejich končin vkročí, aby ihned měšec otevřel a dříve ho nezavíral, leč odtud zase vyjde, zatím pak ustavičně peníze (ač chce-li co zjednati nebo viděti) co nějaké semeno rozsíval, poněvadž sobě tam za peníze přízeň, lásku i vše, čeho žádá, dostati může. Však byť jiný užitek z toho nešel, aspoň to dobré odtud jde, že jiného prostředku není, jímž by turecské povahy, od přirození divoké a od jiných národův vzdálené, okroceny a ochlácholeny byly. Penězi Turci jako nějakým libým zpěvem ukojiti se dávají; jináč nelze by bylo s nimi zacházeti a něco zjednati. Bez peněz národové cizí také těžce by mezi nimi bydleli aneb v ta místa přicházeti mohli. A jsou v braní peněz nestoudní a nemírní. Nýbrž i bašové a velicí páni, když se jim nedaruje, smějí skrze své náhončí sami darův žádati a někdy dosti špatné dary s vděčností přijímají. Jakož jednoho času v Konstantinopolis, když pan orátor u Sinán baše audiencí jmíti chtěl a my již toliko, až před něho puštěni budeme, jsme v antikomoře anebo v pokoji, za kterým base byl, očekávali, vtom přijde mezi nás a mezi jiné Turky do téhož pokoje ovčák ačam-oglan, totiž branec křesťanský, ale již poturčený, maje na ramenou dobrého skopíka, vždy přede dveřmi,, kudy k bašovi se otvíralo, se zatáčeje, až baše ho zhlídl a hned i s tím beranem před sebe ho pustiti rozkázali a dav skopíka odnésti, témuž Turku prvé nežli orátorovi císařskému audiencí dal a jeho vyslyšel; což námj s nemalým podivením bylo, že ten nejprvnější vizírazem-baša tak lakoměj víceji skopíka sobě vážil nežli posla císaře římského, který mu nic nedaroval. A jistě pravdu povědíc, nic horšího týž pan orátor náš do sebe jest neměl, nežli že velice skoupej byl a nferad peněz vydával, věda, že za dary od Turkův se láska kupuje. Čehož jest potomně nebohý i s námi se všemi peprně zažiti musel, o čemž na svém místě povědíno bude. Týž den dojeli jsme do Karistra, prostý vsi bez hospody. Tu pan orátor kurýra do Konstantinopole vypravil a panu Pecovi, kterej tam za orátora byl, o příjezdu svém oznámil.

Dvacátého prvního přijeli jsme do městečka Čurli aneb Corli, hodného připomenouti pro tu nešťastnou válku, kterouž sultán Selim s Bajazetem, otcem svým, v těch místech svedl a s pomocí koně svýho, jehož jméno bylo Karavuliki, černý vlk, z bitvy na rychío utekl a zachoval hrdlo a mezi Tatary překopské, kdež tchán jeho panoval, se obrátil. Po několika letech skrze veliké sliby a dary týž Selím císařství dosáhl, otce vystrčil a tu v též vsi otráviti poručil, jak obšírně kroniky turecké obsahují a ukazují. Tu sme nejprv moře uhlídali a je vždycky na pravé ruce měli; tam sme v témž městečku přes noc zůstali.

Dvacátého druhého dne, prvé nežli sme do Selibrie přijeli (jest městečko, ležící u moře), viděli sme dosti patrná znamení starého náspu aneb valu, kterýž od toho moře až k Dunaji od poslednějších císařův řeckých udělán byl za tou příčinou, aby kraj ten ohradou obsazený a zavřený (to jest vesnice, dědiny a pole) též zboží Konstantinopolitánskejch bezpečna byla před pády cizích a barbarských národův. V Selibrii obveselovalo nás velmi veselé a rozkošné pohledění na tiché moře; jakož pak já s některejmi jinejmi nemohl sem se zdržeti, abych k samému moři bez vůle a vědomí pana orátora a hofmistra doběhnouti a na moře, jehož sem přehlídnouti nijakž nemohl, do vole pohlídnouti neměl. A přiběh na břeh mořský, dívaje se na plavání a zmítání delfínův a jinejch ryb, skořepiny velké, pěkně strakaté sem sbíral a do městečka sem se vrátiti zapomněl. Vtom z městá viděli na moři upřímo kajk aneb raubšíf zlodějův mořských k břehu se plaviti rozprostřenými plachtami a čaušové panu orátorovi ten šíf okazovali, aby svý čeládce daleko od městečka nevycházeli poručil, že ti piráté, aby některýho podskočili, číhati budou a třebas přes noc na břehu zůstanou, aby mohli některého ukrásti a odvésti. To teprva když se poroučelo, mne a mý tovaryše pohřešili. Zvěděvše, že sme k moři šli, ihned čaušové a jančaři na koně vsedali a zbraně své brali, a lermo v městečku učinivše, skokem k moři běželi a nás, an se na ten raubšíf díváme — a od nás ještě asi trojích honův byl - našli a do městečka hnali.

Z téhož pak šífu asi tři šipky na břeh z luku vystřelili ! a jeden jančar proti nim z ručnice zase vypálil. Tu sme byli od pana orátora přivítáni, někteří starší popráni a já měl jsem karvačem, poněvadž tam žádnejch metel neroste, pardus míti. A nejprve sem byl od svýho pána ulán, nebo sem se vedlé poručení pánův strejcův tak hleděl pánu svýmu věrně, poslušně chovati, že neměl žádné příčiny, proč by mně láti, nad to pak mrskati dáti měl, a já pomyšlení jeho, kdybych je byl věděl, učiniti sem hotov byl a ve dne i v noci přede všemi jinejmi pacholaty pánu jsem sloužiti a zachovati se hleděl. Protož pán na mne také velmi laskav byl. Ted pak hrubě se prohřešiv, nevěděl sem co činiti jiného, nežli bohem dělati, že se již do smrti bez jeho vůle a vědomí nic takového dopustiti nechci, což i Turci sou za mne, přičítajíce to k mé mladosti a nerozumu, přimlouvali, že sem od pardusu vysvobozen byl. Však mně kapitola čtena byla, že mne uši svěděly, a tak má všetečnost a výskočnost, že jsem chtěl přede všemi jinejmi více spatřiti, přivedla, že bych třebas, kdyby o nás časně nezvěděli, od těch korsalův zajat a Bůh ví kde prodán byl. Tu jsme noclehovali.

Dvacátého třetího po snídaní zase kurýr z Konstantinopole od pana Pece přiběhl. Na nocleh sme přijeli do Ponte grando města; jest tu přes mořskou zátoku velmi dlouhý kamenný most, 787 kročejův zdýli a má 28 klenutejch švilohů aneb sklepů.

Čtyřiadvacátého přijeli sme do městečka Ponte piccolo, Malého mostu, neb se také přes most jeti musí. Ty dvě zátoky mořské sou přenáramně veselé, kterážto místa, kdyby lidskou pomocí a prací ozdobena byla a přirození jejich umění a rozšafnost lidská napomohla, nevím, aby co pod sluncem pěknějšího býti mohlo. Nyní pak jako osamělá návěští dávají, kterak nad svým opuštěním hořekují a žalostí, že pro tu služebnost, kterouž tomu barbarskému pánu zavázána jsou, lidé na ně ne- vraží, nelibost k nim mají a dokonce jich zanedbávají. Viděli jsme tu také před očima našima v moři velikými sítmi ryby lapati, jichžto velikou hojnost — a to známenitejch, dobrejch a chutnejch ryb zahrnuli a nám prodali, co a jak sme mnoho chtěli. Tu do toho městečka pan orátor Pec nás skrze hofmistra přivítati a dobře stravou opatřiti poručil.

Dvacátého pátého novembris ve tři hodiny sme vyjeli a okolo 9 hodin pana orátora konstantinopolitánského Peca spatřili, kterej mnoho koní od Turkův a tovaryšstva s sebou měl. A vzláště bylo posláno proti nám okolo 40 koní čaušův aneb dvořanův císaře turecskýho, kteříž nás přivítali a před námi do Konstantinopole jeli. Tu předně, jak se páni orátorové sjeli a spatřili, s koní ssedli a s velikou radostí se objali, jako by se dávno znali; zvlášť pan Pec velmi veselej byl, poněvadž zkoumal, že něco již třeští, dokudž se nezláme, a že on do křesťanstva se v brzkých dnech navrátiti má. Na tý cestě ztratili sme dva z tovarystva, totiž einkaufra aneb špenditora á krejčího, kteřížto chtíce před námi v Konstantinopoli bejti, ve tmě s cesty sešli a byli od Turkův zajati. A svázavše je, do císařského lusthauzu je odeslali a do Konstantinopole, co s nimi mají činiti, se bostančiho bašete ptali. Vtom ten jistý uherský krejčí nějak se rozvázal a tovaryši svýmu einkaufrovi též pomohl: tak.oni utekše, se pokrejvali a teprva třetí den do Konstantinopole k nám se dostali; cokoliv od peněz, jichžto okolo 30 dukátů bylo, měli, jim pobrali. A jistá věc, aby se nebyli rozvázali, že by někam přes moře je byli zavezli a prodali.

Tu sme dlouho skrze město jeli až do hospody, kterážto byla čtverhranná, stavená ode zdi a volověným plechem pobitá. Hned jakž se do ní skrze velkou bránu vjíždí, jest čistý, dosti prostranej plac a po každé straně brány schody kamenný, kde se na pavlač, která vnitř vůkol a vůkol kamenná jest, jde; dole jest kuchyně, vinný sklepy a marštale na 200 koní, nahoře na pavlači vůkol sou světničky a komůrky s vlaskými komíny, velmi pohodlný: v těch na ulici pan orátor bydlel a my každý po třech v těch dotčenejch komůrkách — vedlé hodnosti a povolání osob rozlosováno — bydleli. Tu cokoliv ke dvoru od poselství jede, tudy musí a tak velmi v pří-hodným místě týž náš lozument postaven byl, že všeckno se z něho dobře spatřiti může, poněvadž na nej přednější ulici, ke dvoru jedouc, jest.

Co se položení dotejče města toho, vidí mi se, že to místo hned od přirození k tomu přihotoveno, aby na něm město císařské vystaveno bylo. Leží v Evropě, má téměř před očima Asii a Egypt, po pravé straně Afriku, kteréžto země, ač města nedotýkají, však mořem a pohodlím plavby s ním se jako spojují. Po levé straně jest Pontus Euxinus a jezero Meotské, jináč — jak je Turci jmenují — Karatengise, totiž Černé moře. Při nich vůkol mnozí národové bydlejí a mnohé řeky se všech stran do nich tekou, takže nadýl i našíř nic se v těch krajinách k užitku lidskému nerodí, což by na šífích do Konstantinopole velmi snadno dodáváno bejti nemohlo. S jedné strany dosáhá města Propontis aneb moře sv. Jiří, s druhé port a stanoviště lodí činí řeka, kterouž od podobenství Zlatým rohem Strabo jmenuje; třetí strana města země se drží, takže město má formu a podobenství téměř půlostrova a celým hřbetem před- hoří do moře aneb do zátoky, kterouž ta řeka a moře vystupující dělá, vybíhá. Pročež uprostřed Konstantino- pole velmi veselé a rozkošné jest vyhlédnutí na moře a na horu Olympům, kteráž se v Asii ustavičně od sněhu bělí. Moře má v sobě .ryb velikou hojnost, kteréžto jednak z Meotského jezera a Černého moře skrze ouzké moře Bosphorum do moře Aegeum a prostředzemního plovou, jednak z toho zase do Černého moře, jakž jest přirození ryb, vybíhají v tak velikejm množství a v tak hustých houfích, že dosti malou síťkou, když se zatáhne, jich dostatek lapiti se může. A protož přehojný lov tam bejvá ryb rozličných a v lacinosti je prodávají, jako megalerův, línů, míků, ouhořův, trylí, pesce de spada, platejsů čerstvých, škumbrů, sardelů a jinejch nesčísl- nejch. Rekové ne věčím díle sou rybáři a umějí je dobře stroj iti, Turkův málo, ačkoliv i Turci rybami, když se na stůl postaví a pěkně dobře přistrojeny sou, nezhrzejí, zvlášť těmi, kterýž oni za čistotné mají. Ale ne každý, přirozený Turek, leč renegát poturčený po nich hrubě dychtí; nežli žab, hlemýžďů, šiltkrotů, austrií přirozený Turek, neřku-li jisti, ale ani se dotknouti nechce. Jakož pak i v zákoně jejich Alkoranu nečisté ryby i pití vína se Turkům zapovídá a žádný, v jakýmkoliv důstojenství a úřadě postavený, nepije zjevně, leč tajně, a to na větším díle poturčení; jakož pak k nám do domu potají přicházeli a celý noci pili, až před svítáním tejně zase domů chodívali, a aby žádný nevěděl, nás velikou prosbou prosili. Nežli mládež rozpustilá a vojáci — ti sobě rozkazovat nedají, nýbrž do taverny přijdouce k křesťanům, se do vole nažerou a nezaplatí: nechce-li hospodář bit bejti, musí ani slova jim neříkati. Však podnapíjíce se, tu kde křesťana neb žida potkají, hned mu nepříležitost dělají, a protož křesťan a žid z daleka se jim vyhni; jináč, nemáš-li jančara při sobě, hned se s baňkou nebo štusem potkáš. A takoví taky jak co zavedou, tak do vězení dáni a pro ten vejstupek vína pití kejmi mláceni bývají.

Ale se zase do našeho domu německýho navrátím.

Čtvrtého decembris jměl pan orátor u nej vyššího baše audiencí, kterýžto byl Ferhat baša, rodem z Albánie, černej, velkej člověk, zubatej, nepříjemnej. Však prvé nežli nás k audienci pustili, musili mu present od J. M. C. poslaný dodati. Tu teprv pan orátor novej i starej spolu s námi tím způsobem jako v Budíně a v Sofii k audiencí jeli a políbivše ruku bašovi, jakož pak i všem jinejm bašům sme učinili, dodali psaní témuž Ferhatovi, kteréž on přijal, a my zase sme do Iozumentu jeli. Presentírovalo se mu 3000 širokých tolarův, dvě stříbrný umyvadla s medenicemi dvěma a pozlacený, tuplovaný, velký koflíky dva jako velký hrozny pozlacený; dva velký, stříbrný, pozlacený džbány aneb konvice jako vodní, dvě velký, stříbrný, pozlacený flaše mistrovskejm dílem, od hodin velký hodiny v způsob koně pozlacenýho, na němž Turek s šipkou nataženou seděl, čtverhranný, velký hodiny bicí, na nichž dva muži stáli a se pohybovali, když šly, a hubu otvírali, když bily; šestihranatá koule co buzikan, v nížto hodiny bicí pozlacený byly. Potom sme k druhému vizíru Mehemetovi, jenž barvířem císařův předešlejch býval (rodem z Uher), jeli a ruku mu políbivše, od J. M. 1000 tolarův širokejch, umyvadlo a medenici stříbrnou, pozlacenou, dva velký, stříbrný a pozlacený šály, hodiny velký v způsobu mořského koně vůkol všelijakými mušlemi okrášlené, bijící jemu jsme dali. A tak vyřídivše, co zapotřebí bylo, zase do Iozumentu jsme se navrátili.

Pátého dne jeli jsme zase k jiným bašům třem, totiž čaušovi, ten byl rodem Charvat a měl císaře turecskýho do prostěradla zavobalili a s zpěvy turecskými k hrobu nesli. On pak nebohej do třetího dne živ byl a na velikou žízeň naříkal, prose, aby mu vody podali, ale žádný toho učiniti nechtěl, až někdy v noci třetího dne pravili, že někdo z jančarů, lítost nad ním maje, hlavu mu rozvrátil, ale kdo by to učinil, doptati se nemohli.

Jiného času také přivedli nějakého vejvodu valašského, který měl proti sultánovi a dosazenýmu vévodovi lid pozdvihnout! a bouřku stropiti, chtíce sám vévodou býti. Toho Valaši, uřezavše mu nos a uši, do Konstantinopole odeslali, jehožto sultán na hák vrcti poručil. Byl čistý postavy jonák, uměl několik řečí a vzláště dobře latině, řecký, vlasky, uherský. Také sme viděli několikráte Turky odpravovati, stínati i věšeti; některejm svázali ruce i nohy a jako teleti křtán jim podřezavše, dokud krev se nevylila, ležeti a sebou házeti nechali, jinýmu na zemi stojícímu oprátku na krk vundali a přehodivše přes trám, tak asi pídi jej vytáhli a viseti nechali. Tam sic s zločinci nežertují, spěšně je odpraví.

Když sme pak již v městě a okolo města vše spatřili kromě jejich fraucimoru, žádal sem našeho jančara Mustaffu, aby, může-li to s bezpečností bejti, nám některou pěknou Turkyni okázal, abychom také věděti mohli, pěkný-li v Turcích ženské pohlaví jest. Tu on připověděl, že se o to postará. Po některém dni pobídl nás na projíždku po moři do jedné zahrady, v níž fraucimor jejich bude, a on, že by jeho přítelkyně býti měla, povídal. Já pak sám čtvrtej sem se vyprosil. Tu sme na lodi vsedli a do jedné zahrady vešli; tam nás jančar s svejm pacholetem zanechal a do druhé zahrady šel a chvíli tam pobyv, abychom s ním šli, pověděl. Tu viděli sme z daleka pět nebo šest turecskejch žen po zahradě se procházejících, kteréž kvítí trhaly; a našeho jančara pachole mělo píšťalku ze třti jako varhany udělanou; ten zapískal na ni turecskou nějakou píseň, tu ony pak, jakiby se ulekly, kde se to píská, hleděly. Náš pak jančar ven vystoupil, jim se ukázal a až k kolenám hlavu sklonil a jim poctivost učinil, k nim běžel a každý ruku políbil, a aby za zlé neměly, žádal, že jest tu s sebou čtyry křesťany do té zahrady, aby se na ně podívali, přivedl; a něco dlouho s nima rozprávěl, až nás, abychom k němu šli, zavolal. Tu my jim ruce políbivše, že sme o nich nic nevěděli, pravili, žádajíce, aby jim to protimyslné nebylo. Nedaleko odtud pří samé zdi byl lusthauzek, do něhož ty paní vešly a my za nimi. Tak přinešeno od ovoce, jablek, pomorančí. Jak sme uměli, s nimi sme rozprávěli, a co nám nerozuměly, jančar vykládal; až velikou prosbou jančara, že sou se odkuklily, k tomu přivedeno jest: kromě jedný jiné nic obzvláštně peknýho nebyly, všeckno snědé, černooké, s barevnými vlasy a obočími. Pobyvše tu chvilku, zase odpuštění sme od nich vzali a odešli.

Nemohu pominouti tuto o jedné Turkyni, kteráž s naším Mustaffou známa byla, povědíti. Ta mladá a dosti hladká žena byla, kteroužto jednoho času jančar k svačině pozval a já mu k té svačině nejlepšího vína a kon- fektu způsobil, neb na mne velmi laskav byl. Ta paní měla muže obstárního, kterej jí nevěřil, i nevědouc, kterak by toho dovésti mohla, aby v určitou hodinu okolo nešporův — neb obyčejně tehdáž náš Čauš k modlení odcházel — svačiny nezmeškala, pravila muži svému, že půjde do lázně, a vzavši dvě ženy zajaté, služebné, které jí Šatstvo její vedlé jejich způsobů v žbáních měděnejch koberci přikrytejch na hlavě nesly a za ní šly mimo naši hospodu. Neb asi odtud půl honu pěkná ženská lázeň (kterouž Ruska, sultána Solemana žena, stavěti dala) byla, do kterýž lázně pod ztracením hrdla žádnej z mužského pohlaví jiti nesmí. Ta paní tehdy, mimo nás jdouc, janČarovi návěští dala a já věděv o tom, ji sem taky jiti viděl, kterouž mi Mustaffa ukázal a že jeho přítelkyně blízká jest a k němu k svačině přijde, pravil. Muž nevěře jí, nedaleko za ní šel, o čem ona dobře věděla, a jak do lázně vešla, tak on se proti lázni posadil a na ni očekával. Ale chytrost ženskou kdo oklamati může? Mimo náš dům šla v zelenejch šatech a majíc s sebou jiné šaty, služebnice v lázni nechavši, vyšla ven a přišla k jančarovi ve všech červenejch šatech. Tu ji on do svý světničky přijal, ji přivítal a dobře traktíroval, po svačině zase ji malejmi dvířcemi propustil. Kterážto do lázně šla, se zmyla a s svejm mužem se domů navrátila. Tomu lotrovství a té chytrosti nemohl sem se nadiviti a dosti sem se s tím jančarem, spomena na to, nasmál.

Pan orátor koupil šest přepěknejch turecskejch koní, mezi nimižto jeden byl plesnivej, za něhož dal ioo dukátů, nad míru pěknej, nebo pán sobě byl také dal udělati dva rystunky, které ho do dvou tisíc dukátův stály. A když k audiencí na tom koni jezdil, dosti jest diváků míval, a že by škoda veliká byla tomu giaurovi na něm jezditi, v svý uši slejchával. Ten mně obzvláštně byl od pána poručen, aby jej maštalíři pilně hlídali, a každýho týhodne na projížďku s jančarem sme jezdili a na placu hippodromu nebo Almeidanu v závod s Turky pouštěli; a já na svým plesnivým začasté sem kolaci vyhrával, kteroužto nedaleko našeho domu strojiti dávali; a my je zase k sobě pozvali a dobře traktírovali. Tak sme ten rok v radosti s veselím strávili, že lepšího světa sme sobě nevinšovali.

Ale hned po roce počalo se jináč vésti, neb present, kterej každoročně odvozován býti měl, poslán nebyl za příčinou, že Hassan baša do Charvát vpád učinil, Vyhyšť zámek v Charvátích byl od Turka vzat a s velikou radostí do tří set vozů s nebohejmi vězni do Konstanti-nopole přivezeno, z nichž každej pět nebo šest vycpa- nejch křesťan skej ch hlav nésti musel. Tu mimo náš dům jeli, Turci v brunšvických kloboucích, majíce při boku velké, stříbrné tulichy a mečíky postříbřené. Němečtí trubači napřed jeli a troubili, a za nimi šel s bubnem a píšťalou knechtskou bubeník, potomně několik set vězňův na vozích, ženy, děti, děvčata, malá pacholata. Tu bylo se nač žalostivě dívati, kterak ženy dítky při prsech ještě chovaly, jiný malejch, ročních, dvouletých dítek obojího pohlaví na rukou držely a nesly; některé staré babičky naříkaly, kvílily a v rukou svých hlavy stínaných křesťanův nesly. Tu byl křik a výskání od Turkův, kteříž se nad tím vítězstvím těšili a Hassan baši vychvalovali, že jest je do Konstantinopole jako vítěz odeslal, Akerim, Hassan baša, to jest Bůh pomozi, Hassan baša, volajíce a vykřikujíce. Na ráno desátek náležitej z týchž vězňův císaři turecskému odvedli, ostatek na trh, jenž oni auratbazar, to jest ženskej trh, jmenují, poslali. Jest jistě žalostivé divadlo, kterak je prodávají a s nimi zacházejí, až jeho, kdo na to patří, srdce bolí. Neb tu koupí jeden máteř zvlášť, jinej dítě jiný pachole, jiný děvče, a tak různo od rodičův do rozdílných krajův se dostanou, že již do smrti se neshledají. Tu sedí pořád staří muži, pořád mladí jonáci dospělého věku, opět jinde pacholata, tamto děvčata, tuto báby, tamto děvečky, jinde kojné ženy, a kdokoliv kterého vězně kupuje (jsou tu zvláštní komůrky), ten rovně jako hovadu neb koni na zuby, oči, ruce, nohy hledí a veda jej do komůrky, do naha se svléci káže a všeckny oudy spatřuje. Jestliže by se mu líbil, koupí, pakli ne, odejde a jiný ohleduje, takže se nebo ouplavice neb červená nemoc, takže žádné čtvrt hodiny na místě zůstati sem nemohl. Vsak přece již naposledy kůže tak se na těle oštípala, že víceji vší ani stinek štípání se necítilo; kromě těch šelemskejch brouků štípání obvyknouti možné nebylo. Tak já ztrápenej a nejvejš zbídněnej žádal sem sobě umříti, poněvadž můj tovaryš choditi a toho řetězu nositi nemohl. Tu, kde se sedělo, nečistiti a v tom smradu odpočinouti sme museli. Ten den dali každýmu dva bochníky chleba a vody, ale já ani druhej den sem nic jisti ani piti nechtěl a nemohl, nýbrž Boha prosil, aby mne skrze smrt z té bídy vytrhnouti ráčil.

Druhej den k večeru přijde sám několikej kvardian baše do našeho vězení a viděv mne tak nahého v těch ne- řestech'ležeti, slitovalo se mu mne, a já viděv toho, sukni svou na sebe vrhnu, nebo žádnej ze všech mejch tovaryšův méněji od šatův z domu nevzal jako já. Jiní ve všech šatech vzati byli a já z lůžka v košili. Tak já, jak moha, políbím mu nohu pro Boha prose, aby se nade mnou slitoval, a možná-li jest, z toho řetězu, až bych zdráv byl, propustil. Rekl: „Olmas, olmas,giaur: Nemůž bejti, nemůž býti, pohane"; nežli chci-li k některýmu jinýmu zdravýmu a silnějšímu přikován bejti, že k tomu povolí. Tak já nevěda k komu jinýmu, pohledím na kněze, svýho krajana, a řeknu, aby mne k papašovi (neb tak se kněží jmenují) ukovati dal. Papas, maje zdravýho tovaryše, na mne se hněval, škaredě hleděl, však předce se ke mně na řetěz přibiti dáti musel. Tu potomně, když má nemoc poručila, se mnou choditi a řetěz nositi musil. Ponejprv byl trpělivej, jednou, druhý, třetí mlčel, když pak mu to často s velikou obtížností bylo, počal láti, šelmovati, hromskejch, ufákanejch potvor mně nadávaje, že sám čert z horoucího pekla mne k němu ukoval a že se mnou jiti nechce, pravil. Já mu zase jakožto duchovnímu trpělivost předkládal, že má jinejm za příklad bejti; poněvadž na mne Pán Bůh to dopustil, že smutnej, zarmoucenej člověk co tomu říci nevím, že bych raději neb chutně zdráv byl, aneb umřel. Tak když sem ho předce pobízeti nepřestával, mnohdykrát hněvem udeřil mne nohou, že sem kozelcem letěl, a předce naposledy jiti musel, ale div se hněvy nerozpukl. A nemoha toho déle snášeti, ten řetěz hněvy do všech nečistot vhodil, plakal, naříkal, že skrze mne o zdraví přijde. Ale musel potom tak i ušpiněnej řetěz nésti a já vodou zase jej očišťovati.

Trvala ta má nemoc několik neděl a jistě že bych nebohýho kněze byl o hrdlo připravil, neb již také tak vyzáblé] a zbídněnej byl, že se potácel, poněvadž za stravu kromě chleba jiného nic nedávali a se mnou ve dne ani v noci žádného pokoje a odpočinutí jest neměl. Tak já s zkroušeným srdcem s pláčem Boha prosím, aby se ráčil nad mou velikou a již nesnesitedlnou bídou slitovati, nebo mne pozdraviti, anebo s tohoto světa pojiti, jakákoliv jest v tom vůle svátá. Což i jiní tovaryši moji také vidouce mne již na počepí, snažně se za mne Bohu modlili. Uslyšel je i mne milej Bůh, takže mně ta nemoc přestane a již něco jisti počínám, nebo nadrobě do vody bochníček chleba, kaši z toho jsem uvařil a jedl. Když pak sem již se domníval, že má vyhraná jest, toť můj milej kněz na nápodobnou nemoc se roznemůže. Nebo já již žádnejch vší ani broučkův necítil, tak libě na holé zemi spal po té nemoci a odpočíval jako na nejlepším ustlaným loži a nebylo potřebí žádnejch lahůdek pro sen užívati. Vtom kněz mne zbudí, abych s ním šel a řetěz pomohl nésti. Sel jsem jednou, deset i dvacetikráte, potom již mi se stesklo. Trápil-li jsem já ho dosti, on mne ještě hůře, takže sem mu zase hromskejch popů ufákanejch nadával, a že sem já tak často neběhal, se s ním hadroval. Ale naposledy oba dva bychom toho byli snášeti nemohli, nýbrž za to hrdlo dáti musili.

Vtom přijdou zase z galér všickni vězňové a slyševše, že máme kněze mezi sebou, velmi uctivě se k němu měli a vidouce ho tak nemocí ztrápenýho, kvardian bašovi supplikací mistři z vězení de la Maestranza řečeného všickni podali, a aby kněz z řetězu propuštěn byl, až by se zhojil, prosili, že za něj připověděti chtějí, že nikam neuteče. Což na jejich žádost jest tak učinil a vybiv ho z řetězu, mně jej na vobě nohy ukovali a já dvakráte raději sám nežli s tovaryšem jej nosil. Když sem pak zase z milosti Boží bez všelijakého líkařství se pozdravil a žaludek mi zdráv byl, dva bochníky chleba mi nepostačily. Od jejch vězňův sem sé vázati punčoch, rukavic, klobouků turecskejch naučil: tak mně Pán Bůh v tom řemesle žehnati ráčil, že sem sobě častokrát peníze vydělal a za to mouky na kaši, oleje, octa, olivů, salátů a chleba nakoupil. Zatím se můj kněz také zhojil a zase mně se na řetěz za tovaryše dostal. On pak tkáti nebo vázati neuměl, nežli co sem tak vydělal, tím se se mnou živil. Až opět všickni vězňové před kvardiana baše předstoupivše, aby jim náboženství jejich v svátky přede dnem, prv nežli by na roboty šli, provozovati dovolil, poníženě žádali. Tu jim také toho neodepřel. I byl před lety udělán v obecním vězení oltář, okolo něho mříže, a byl týž oltář od řádnýho biskupa posvěcen. Tu měli svůj stříbrnej kalich, patenu, mešní roucha a každej svátek velikej apoštolský mše se svátá sloužila. Kněze z řetězu zatím vybili a já s řetězem jsem mu ministroval a epištolu zpíval a potomně sem pacem všem vězňům líbati dal, kteřížto vedlé možnosti a chudoby své almužnu svátou složili a knězi dali, takže vždy některej krejcar na stravu přibyl a snáze jsme se živiti mohli. Jehož po mši zase na řetěz ukovali.

Jednoho času v svátek po mši pozval kněze a mne jeden vězeň křesťanský, mistr tesař, na dobrýho, mourovatýho kocoura, nebo jej byl krmil a říkal mu Marko, kterýho sem svýma očima viděl, když jej zařezával: byl velkej tučnej vykrmenej kocour. Ale když kněz jiti nechtěl, poslal nám vejsluhu z druhého vězení do našeho, přední plece, jež sem také jedl. Jest maso bílé, dosti chutné, nápodobné co králíkův maso, a dobře sem ho i zažil, neb hlad jest vejborný kuchař, nic sobě zoškliviti nedá. Kdybych jen takovejch kocourů dosti byl měl, nic by mne byli nemrzeli.

Toho času poslal Cigala baša, aby někteří starší vězni z našeho vězení do seraglio jeho fraucimoru posláni byli, kteří by tam nějaké pobořené stavení rumovali a vyklidili. Nebo Turci majíce každej, obzvláštně možnější, víceji nežli jednu ženu, žádnýmu z Turků do jejich fraucimoru jiti, nadto s nimi mluviti nedopouštějí; ale před vězni zbídněnejmi a zchuravělejmi se nešetří, nýbrž s nimi žertovati a blázniti a jim se posmívati nebrání, nedomnívajíce se nikterakž Turci, aby jejich pěkné ženy s tak vosmahlejmi a zhubenejmi křesťany milovnou známost učiniti měly. Ale láska nemá vočí. Nebo mezi jinejmi vězni jeden Němec jménem Mates Saller, aby v tom fraucimorském zámku vyklízel, poslán byl. Ten byv tam asi dvě neděle, s fraucimorem bašovým se seznámil a spatřiv jejich všeckny skrejše, v noci jednu almaru vylámal a tři pásy velmi pěkné, drahým kamením vysazovaný, který tam v Turcích nosí (a každej pás na deset tisíc dukátů šacován byl) a dva koflíčky ukradl a do vězení tejně, an žádnej nic o tom nevěděl, přinesl. A jsa nesmírnou radostí naplněn, mysle se Šacovati a vyplatiti, neopatrně ty pásy zřezal, kamení drahé od diamantů, rubínů, smaragdů, turkusů a jiné přepěkné sloupal a tu, kde líhával, do země ve džbánu zakopal. Ale nepřálo mu toho štěstí, nebo musel se někdo z vězňův, když to zakopával, dívati, a když on odešel, to ukrásti, nebo s pláčem toho hledal, a co jest ztratil, nám se svěřil. Malej koflíček nějakýmu Turku, když na robotu šel, prodal a tím se prozradil. Nebo po některém dni takovej koflíček byl poznán a onen Turek, od koho by ho dostal, tázán. Když pak on, že by jej od jednoho vězně koupil, oznámil a jim toho vězně jmenoval i okázal, přišel kihaja nebo hofmistr bašův s mnohejmi Turky okolo 40 osob a kázal toho vězně Matesa vyvolati. Kterýžto Mates jináčeji se nedomníval, nežli že jej vohěsí, protož umínil hrdinsky umříti a pamět po sobě zanechati. Vzal tehdy do rukávu tejně dlouhej nůž, a když před kihaju přišel, tázán jsa, kde má ty pásy, on, jak mu se dalo, oznámil, že jest je zakopal a někdo mu to ukradl, kázal jej Turek vzíti. Ale on nenadále s tím nožem k témuž hofmistru přiskočil a do něj jej vraziti chtěl, ale bylo mu od množství Turkův překaženo. Tak teprv kihaja na Turky, aby jej vzali, skřikl. A on utíkal a věda, že utéci nemůže, statečně se tím nožem bránil a několik Turků ranil, až naposledy kamením jej uházeli a vzavše, po zemi šmejkali až k hofmistru. Tu on mu nebohýmu tisíc ran kyj mi dáti poručil, takže všecken co žába nebo měchejř otekl a nebylo znáti, živ-li jest, čili mrtev. Však jej vězňové vzali, po hrdlo do hnoje zakopali a do třetího dne tak ležeti nechali. Potom tak jako moucha pomalu okřál a neumřel, nýbrž bledej co roucha vždyckny zůstával a břicho oteklé měl. Věc k víře nepodobná, ale pravdivá, aby člověk tak mnoho vytrpěti měl.

Vtom přišly noviny, kterak by naši v Uhřích slavné vítězství nad Turkem obdrželi a mnoho tisíc Turků pobili. Tu sme opět v velikým strachu byli, nebo na nás škaredě hleděli, zuby skřípěli, a že nás na háky zvěšeti dají, hrozili. A přišed k vězení kihaja, to jest hofmistr císařský, nás vŠeckny ven vyvolati dal, že nám nos a uši obřeží, pravil, protože naši přátelé, bratří a strejcové tak mnoho Musulmanův pobili. My se, jak mohli, že tím vinni nejsme, vymlouvali. Jak ten odešel, přišli jiní a v důvěrnosti nám oznámili, velice se kleli, že konečně nám nosy a uši uřezati mají. Tu my již smutní, zarmoucení nevěděli sme, co strachem činiti, nýbrž svejch nosů a uší srdečně sme oplakávali a se přísahou vespolek zavázali, jestliže nám to učiní a nám se Pán Bůh do křesťanstva navrátiti popřeje, že do naší smrti proti Turkům válčiti, a kterýho zase dostáném, nos a uši uřezati chceme i jiné k tomu napomínati budeme.

Zdroj: Jiří Daňhela (ed.), Příhody Václava Vratislava z Mitrovic, Praha 1950, s. 38-43, 52-59, 98-101, 126-131.